Sebastian
Nemusíte mě znát, nepotřebujete vědět kdo jsem či jak vypadám. Důležité je kolik lásky dáváte svým fanouškům, mezi které patřím i já. Díky vám jsem stále zde, možná to některým může přijít jako banalita jako hloupost, ale pomohli jste mnoha lidem a já byl jeden z nich. A tohle je můj příběh.
Vždycky jsem byl klidné dítě, snažil jsem se nedělat problémy. Má rodina je však našla ve všem. Nenáviděli mě, dávali mi jasně najevo že jsem to nechtěné dítě, že jsem pro ně nic. A stejně se pak ke mně začali chovat i mý sourozenci. Měl jsem jednoho staršího a jednoho mladšího. Jejich jména nejsou podstatná. Psychicky mě deptali, a starší se nebál mě i praštit. Nebránil jsem se, a tak začali i ostatní. V rodině jsem neměl zastání.
Ve škole to bylo podobné. Byl jsem dítě, který podle všech jen překáželo. Nebyl jsem hloupí, a tak se mi smáli. Snažil jsem se dostávat jedničky, ale rodiče viděli jen to špatné. Má psychika klesala na bod mrazu. Skleslá nálada pro mě nebyla každým dnem výjimkou. Slzy tekli po mých tvářích a já se je nesnažil schovávat. Stejně na mě nikdo neviděl kvůli kapuci.
Jednou jsem přišel na to jak přebýt psychickou bolest, tehdy když jsem se omylem řízl nožem, už mi zůstalo. Přebíjel jsem psychickou bolest tou fyzickou. Jizvy stejně nikdo neviděl jelikož je skryli rukávy mikiny, či nohavice kalhot.
Fyzická bolest způsobena sourozenci, byla způsobena v podobě facek a kopanců. Možná vám to přijde přehnané, ale kdybych jim ublížil, vložili by se do toho rodiče. Radši se nechám být než být bez jídla.
Šikana ve škole byla spíše slovní, a nějaká facka taky byla, ale nikdy to nezašlo dál. Možná si říkáte, proč to neřekne učitelům?, ale ti by hned volali domů, aby to vyřešili i s rodiči, a to by bylo peklo zase doma.
A tak jsem nechal své okolí aby mi ubližovali, a potají v temnotě svého pokoje jsem brečel, a dělal další jizvy na svém vyhublém těle. Nikdo neslyšel mé nářky, nebo prostě jen neposlouchali. Chtěl jsem to vše skončit. Nejdřív mě napadli prášky, potom nůž či skok pod vlak. Ale tehdy jsem narazit na Korejsou skupinu BTS. I přes to že byli tak daleko, jejich hudba mě naplňovala, udělali pro mě bezpečné místo a to mě ani neznali. Ukázali mi co je pravá rodina. Když ta má tak nefungovala.
Od té doby jsem začal chodit na brigády, abych se mohl jednou podívat na jejich koncert. Čím víc lidí vak vědělo, co poslouchá za hudbu, tím více je ráželo. Zesměšňovali je, uráželi a utahovali si. Štvalo mě to, a to bylo poprvé co jsem si dovolil něco říct nahlas. Taky to tak i dopadlo zle, dostal jsem dvakrát pěstí do břicha, a skončil na mě vylitý ledový čaj. Všichni se smáli a točili si to. Nikdo mi nepomohl, jen se smáli a ukazovali si na mé klepající se tělo, pod náporem vzlyků.
Po nástupu na střední se šikana ve škole vytratila. Ale doma to bylo snad ještě horší. Bratr si na mě vylíval zlost za to že ho nevzali do práce, kterou tak moc chtěl. A matce zjistili leukémii. Vždy jsem jí nenáviděl, ale je to má matka rozhodl jsem se tedy pro ni stát se dárcem. A ono to chvíli pomáhalo. Ale pak se zhoršila až zemřela.
Otec začal chlastat, a i od něj nastalo bytí. Vždy mě však dokázali uklidnit BTS. Avšak čím více čas plynul, a blížil se rok 2022 všichni spekulovali o jejich nástupu do armády. Chtěl jsem na jejich koncert, ale to nebude možné do roku 2025. Brečel jsem snad každý den, protože mé bezpečné místo, má útěcha a má naděje musela odejít. Vím jsou to jen dva roky, ale opouští nás nejlepší lidé.
Avšak když bylo oznámeno turné YoonGiho hledal jsem nejbližší místo konání. Avšak všechny byli daleko. Tak moc daleko. YoonGi je můj Bias od začátku, a vědět že má koncerty tak daleko mě ničilo ještě více. A kvůli Vysoké jsem nemohu jen tak odjet. Ale pak svitla naděje na to jít do kina na živé vysílání z Japonska, a já si slíbil že na to půjdu za každou cenu.
Budoucnost
V roce 2025 jsem dodělal bakalářský titul a čeká mě magistr. BTS se konečně vrátili. Otec se trochu uklidnil, ale sourozenci o moc ne. Mé tělo už je snad celé pokryto jizvami, které přibyli s odchodem BTS, ale my se dočkali a jsou zpět. Teď jen doufám nad koncertem, abych stihl vše koupit a zařídit.
A ono se to vážně povedlo. Je sice v Anglii ale peníze mám, a tak jsem zarezervoval VIP lístek. Rozhodl jsem se že pojedu dříve, abych si Londýn prošel. A tak jsem seděl v letadle, a měl lehce strach protože má angličtina není excelentní. Procházky Londýnem, a jeho příjemným deštivým počasím jsem si užil.
Ale už tu byl den koncertu. Ještě před koncertem byla vyhlášena soutěž s výherním lístkem na krátké setkání s BTS. Nikdy nemám štěstí a tak jsem nedoufal. Koncert začal a atmosféra byla úžasná. Po konci už jsem chtěl odejít když jsem uslyšel číslo svého VIP lístku. Já vážně vyhrál.
Ano vyhrál jsem a stojím před dveřmi do šatny. Vstoupil jsem dovnitř. A tam stálo 7 úžasných andělů. Korejsky jsem lehce uměl protože jsem se učil kvůli tomuto okamžiku takže jsme se domluvili v pohodě. Odnesl jsem si z toho podpisy, a mohl jsem obejmout Mina YoonGiho cítil jsem se jako v neby.
Ale návrat domů už skvělí nebyl a zase začalo peklo.
