Never let the pain from your past punish your present and paralyze your future
Suga
Je to jako noční můra, ze které nelze utéci. Kdy jsem se stal tak bezcitným? Kdy jsem ztratil sám sebe? Zdá se mi jako by má slova, patřila někomu jinému. Říkal jsem něco, co bych nikdy neřekl. Jako bych byl já sám paralyzovaný. Už nic necítím, nic si nepamatuji. Kde je mé skutečné já? Kdo je mé skutečné já? Je tohle vůbec možný.
S hlasitým dýchání jsem se zase probral z noční můry, stále jsem ležel na nemocniční posteli. Tyto noční můry mě provází již delší dobu, je to autonehoda. Vím že jeden z účastníků jsem byl já. Ale toho druhého nemůžu rozpoznat. Jeho tvář jako by byla rozmazaná. Nejsou to mé vzpomínky? Proč si ho nepamatuji. Doktor si myslí že j to kvůli mé spřízněné duši, že jsme si prohodily vzpomínky. Znamená to tedy že jsme se znali? Že ona byla druhá osoba při autonehodě? Kde je tedy?
Seděl jsem na invalidním vozíku a proháněl se nemocnicí abych mohl vyrazit ven, když v tom jsem si všiml rozcestníku se jmény pacientů. Četl jsem si je a u jednoho jména jsem se zarazil. Kim SeokJin. To jméno mi něco říkalo, ale nevěděl jsem co.
Od té doby se mi v mysli vyskytovala postava kluka, i v nočních můrách. Byl mi povědomí, ale nevěděl jsem odkud. Že by to byl ten Jin? Jelikož když jsem viděl toto jméno se mi začal ukazovat? Je to vůbec možné. Lépe jsem viděl i tu bouračku. Jak jsme se kutáleli v autě ze srázu. Vše se promítalo i v hudbě kterou jsem psal v nemocnici. Sedával jsem tam na lavičce a psal. Bylo to u mě normální ale dnes bylo něco jinak. Z psaní mě vyrušil čísi hlas. ,,Zase kreslíš?'' podíval jsem se na onu osobu. Byl to kluk. Vyšší než já a měl zavázané oči.
SeokJin
Nevím co se stalo má mysl jako by byla prázdná. Viděl sem v ní jen jednoho kluka, a autonehodu, kterou jsem nejspíš prožil. Má mysl byla vybílená. Bolela mě neskutečně hlava, a pípání kolem mě jí moc nepomáhalo. Oči nešli otevřít, viděl jsem jen tmu. Byli zavázané, a já si pomalu uvědomoval že už nejspíš neuvidím nikdy nic. V mysli jen ten kluk, a zmatené pocity, které nebyli mé. Byl jsem zmatený, byl jsem paralyzovaný tím co se ve mě dělo.
Dnes jsem mohl jít ven, procházel jsem se, a snažil co nejvíce vnímat sluchem. Procházel jsem nejspíš kolem někoho kdo něco psal, nebo kreslil. ,,Co tu děláš?'' optal jsem se, chvíli nic, žádná odpověď, ale nakonec řekl. ,,Píšu hudbu.'' byl to mladý hlas, byl mi o dost povědomí ale nevím odkud. Když v tom najednou se mi v mysli promítla vzpomínka. Nižší chlapec se smál na staršího, byl jsem to já. A nějaký menší kluk. Smáli jsme se spolu a blbli na hřišti.
YoonGi
Utekl už nějaký čas a já se se SeokJinem scházel na oné lavičce. S Jinem jsem si začal rozumět. Ještě aby ne když to byla má spřízněná duše. Bylo mi ho tak líto, stalo se mu to kvůli mě. Čas však vrátit neumím. Od té doby jsem si řekl že se stanu jeho očima. To jsem však nevěděl že jeho rodina ho odveze daleko ode mě.
Po roce
Bez Jina jsem byl prázdná schránka. Díky poutu spřízněných duší jsem cítil jak se má, ale nebylo to ono. Noční můry se s naším odloučením vrátili. Bylo to hrozné, probudit se vždy s křikem a pláčem. Nemít nikoho koho smím obejmout. Tak moc mi chyběl.
Procházel jsem se po starých místech, kam jsme s Jinem chodily, a které jsem si dokázal vybavit. Trápilo mě že ho tu nemám, ale jeho rodina se tak rozhodla, je to ok a mě to přijde jak doživotí.
Jin
Mí rodiče se mě na nic neptali a odvezli mě do Ameriky s tím že mě tam vyléčí, ale já nechtěl od YoonGiho. Ale rodiče si to nenechali rozmluvit. Učil jsem se, operace jsem odmítal. Rodiče sice nesouhlasily, ale byl jsem dospělí a tak jsem si o tom rozhodoval sám. A po roce co už mi YoonGi úmorně chyběl jsem se rozhodl vrátit.
A teď tady stojím s mojí novou fenečkou Demy a čekám na letadlo. Psy do letadla nesmí, a tak jsem se s ní musel na chvíli rozloučit. Do letadla mi pomohli a já už jen čekal. Při přistání mi zase pomohli do haly, a tam už jsem si vzal své věci. Na letiště mě čekal můj bratr s jeho manželem a odvezli mě domů.
Zabydlel jsem se, a hned šel spát. Druhý den už jsem však s nedočkavostí vyšel z domu, směr stará místa. Demy mě vedla všude kde jsem potřeboval, a mapy mi vše diktovali. I když jsem svým způsobem věděl kam jdu. Bylo příjemné se zde procházet, i když jsem nic neviděl. Byl jsem šťastný.
Procházel jsem se parkem, který jsem měl rád, když jsem do něčeho nebo někoho narazil. Demy mě neupozornila. ,,Demy co se děje.'' vykřikl jsem i když jsem věděl že mi neodpoví. ,,V klidu asi jí jen voním.'' pronesl mě známí hlas. Moc se nezměnil. ,,YoonGi'' vykřikl jsem nadšeně. ,,Jine tak moc si mi chyběl.'' pronesl jeho hlas. Objal jsem ho.
Od té toby jsme s YoonGim všude spolu. Stal se mýma očima.
