V tomto rušném světě jsem měl pocit jako bych se topil. Lapal jsem po dechu, z pocitu že je kolem mě všude voda. Jako by mě obklopovala pořád, i když tu vlastně vůbec žádná voda nebyla. Topil jsem se, v uších mi neustále, nesnesitelně pískalo. Nedokázal jsem se soustředit, chtěl jsem křičet, ale pokud bych křičel, nalokal bych se vody. Vody kterou jsem kolem sebe cítil pořád, i když tu žádná nebyla. Nikdo mi však nevěřil, nepomohli mi. Mohl jsem se topit, mohl jsem se dusit, mohl jsem křičet o pomoc, ale stejně mi nevěřili. Komukoliv jsem to řekl nevěřil mi, nepomohl mi, vysmál se mi do očí.
A tak jsem se uzavíral do mého pokoje, kde skoro nic nebylo, a topil jsem se o samotě. Jediný co mi pomáhalo od tohoto pocitu, bylo zahnat to jinou bolestí. A žiletky byli dostupný všude. Mé ruce, má stehna, mé břicho, snad na celém těle by jste našli jizvy, ať už nové či staré. Krvácivé či skoro zmizelé. Každý den, jsem se utápěl v bolesti abych zahnal pocit topení. Pocit toho že se potápím hlouběji, že mi až praskne hlava. Pískání v uších však bylo nezastavitelné. Přez něj jsem pořádně nedokázal poznat co lidé říkají. Ale všem to bylo jedno. Přestal jsem hledat pomoc, přestal jsem věřit, že by mi někdo přeci jen pomohl. Psychologové a tady ty věci byli drahé, nemohl bych si to dovolit.
Nevycházel jsem ze svého bytu, ze svého pokoje. Ticho se roznášelo celím mým bytem, ale to mi bylo jedno. Ticho bylo to jediné co mi nevadilo, protože nikdy pro mě ticho nebylo. Chuť k jídlu mě přešla již dávno. Nešlo mi nic pozřít, nemohl jsem to do sebe dostat, nešlo to. A tak jsem hubl. Pomalu mě to zabíjelo. Nebránil jsem se tomu, protože pocit topení možná i topení samo o sobě, mě nějak osvobozovalo. A pohled na mou krev vytékající z ran, mi dělalo dobře, i když by nemělo. Jsem snad narušený? Nemohu být narušený, protože když jsem hledal pomoc, všichni říkali že si vymýšlím. Jen jsem se tedy tomu poddal. Neměl jsem nic co by mi mohlo pomoci. Samota mě nezabíjela, pomáhala mi více než kdokoliv jiný.
Dnes jsem se po dlouhí době podíval na telefon. Nevím proč jsem to udělal, ale prohlížel jsem si instagram, když jsem narazil na někoho kdo mi vyrazil dech. Byl tak krásný, a když jsem rozklikl jeho profil byl tam i s dalšími klukami. Tehdy jsem se proklínal že jsem narazil na skupinu BTS, ale dnes jim děkuji. Díky instagramu jsem narazil na youtube, kde jsem si našel jejich hudbu. Od té doby jsem ji poslouchal pořád. Hledal jsem další a další videa kde se vyskytovali. Stali se mou součástí, i když mě neznali. Ukazovali lásku tolika lidem, a to ani všechny neznali. Když jsem zjistil že mají fanouškovskou stránku na Weverse, kde jsou další videa, dokonce i oni tam zveřejňují příspěvky či chodí živě byl jsem šťastný. Mohl jsem sledovat jejich Live, i když jsem je často zmeškal protože časový posun je něco hrozného. Ale i tak jsem si to užíval.
Pomalu mě s nimi opouštěl pocit topení, ale u řezání jsem nepřestal. Bylo to pro mě osvobození,v stejně jako oni. V mnoha písních jsem se našel. Nejvíc asi v Magic shop. Miloval jsem jejich hlasy, jejich úsměvy, jejich pohyby. Prostě všechno na nich. Když jednou byl koncert na který jsem mohl, bylo tu něco co mě nepustilo. Jako by si to nepřálo abych je viděl na živo. Něco co mi bránilo. Hold jsem nikam nejel.
Pak ale nastala pandemie. Bylo to neúprostné. I když jsem je vídal, zase se vrátil pocit topení. Utápění se ve stezku, ve strachu. To stejný když jsem se dozvěděl o tom že musí na vojnu. Můj pocit topení jako by zesílil. Ale i já si ho dopřával sám, vždy jsem se snažil vydržet co nejdéle pod vodou, při poslechu jejich písní. Potřeboval jsem zase cítit to co mi vzali když přišli, protože teď odcházeli. Ale věděl jsem jedno. Určitě se vrátí, sami řekli že chtějí být spolu co nejdéle vrátí se.
Pomalu odcházeli všichni jeden po druhém. Od Jina až po JungKooka. Hoseok i Jin mezitím než odešel stihl vydat písničku, Jimin rovnou celé Album. RM spolupracoval na písni. Tae fotil, a JK. Užíval jsem si ve velkém co nám zanechávali. A těšil se na návrat, který často potvrzovali a ukazovali. Věděl jsem že mi to nikdo nerozmluví. Že budu čekat jakkoliv dlouho abych počkal na velký návrat. Protože oni se stali mou rodinou i když mě neznali, i když mě neznali dokázali mi pomoci více než ti co mě znali. A já jim hodlal pomoci když tu nebudou.
rok 2025
Divím se že tu stále jsem, i přes to že jsem mohl sledovat co tu zanechali, myšlenka toho že by se jim něco mohlo stát mě neopuštěla. Děsilo mě to, ale věděl jsem že na sebe dávají pozor. I když se nevídají, myslí na sebe a předávají si myšlenky, i když nemohou být spolu. Stejně jako to dělali ARMY. ARMY se utěšovali když to potřebovali, pomáhali jsme si navzdájem. A drželi myšlenku a víru že se vrátí a už je rok 2025 skoro jeho konec. A BTS opouští armádu. Tak rád bych čekal u brány, kterou budou po dvou letech opouštět svobodně, bez dalších závazků. Ale nemohl jsem. Stále jsem měl školu.
Kluci oznámili návrat. Vrací se. První koncert má bíl v Soulu, ale já nemohu mám závěrečné zkoušky, zase to musím zmeškat. Ale má to být online a tak jsem si koupil aspoň tento přístup. Vidět je aspoň takto, mě zase zbavilo toho pocitu topení. Mohl jsem totiž vidět že jsou zase všichni spolu a v pořádku. Že zase dělají to co milují a dohromady.
2026
Je tu rok 2026 a já si mohl dát chvíli pauzu. BTS mají mít koncert v Anglii a tak jsem si koupil první lístek co šel. Nebylo to levné, ale vážně mé jediné přání bylo potkat je. Je pro mě nebezpečné tam jet, protože tam bude moc lidí. Od té doby co mi nikdo nevěřilv jsem se jich začal bát. A na koncertě jich bude hodně, ale vážně je chci vidět. Sbalil jsem tedy věci abych vše měl připravené. A pak už dodělal jen něco málo do školy jako přípravu. Magisterské studium bude náročnější.
Den odjezdu
Dnes odjížídm čekal jsem na letišti na můj let. Byl jsem nervózní. V batohu jsem měl svou ARMY bombu, v tašce RJ a Shookyho. Ty mi dělali radost. V toaletní tašce nechyběli další žiletky. Hlásili mé letadlo a tak jsem se vydal k bráně. Pak už šlo všechno rychle. Let jsem prospal a na letišti čekal autobus pro ARMY z tohoto letu. Odvezli nás na hotel, a řekli nám co a jak.
Vybalil jsem si kufry a čekal až bude čas jít. Ten nastal asi po dvou hodinách. U arény již bylo mnoho lidí, na mě až moc, ale mi jsme byli VIP naštěstí takže jsme měli přednost. Vše bylo úžasné. Tedy dokud do mě někdo nestrčil. Spadl jsem protože to bylo celkem silné. Nikdo si toho však nevšiml. Kolem mě se nahrnulo ještě více lidí. Nikdo nedbal na to že jsem stále ležel na zemi. Nikdo mi nepomohl, dokonce na mě i šlápli. Začalo se mi dost blbě dýchat. Nemohl jsem se zvednout, ruce i nohy mi vypověděli službu. Pomalu jsem upadal do topícího se stavu. V mých uších pískalo, nedokázal jsem nic vnímat proto jsem ani nezaznamenal když hudba přestala hrát. Mé tělo se klepalo, v uších mi pískalo a já lapal po dechu. Bylo to nesnesitelné. Pak už jsem upadl do bezvědomí.
YoonGi
Zase jsme se spojili. Byl jsem tak rád že se zase můžeme vidět. Že zase budeme spolu vystupovat. Mé koncerty v roce 2023 byli skvělé, ale s klukama je to lepší. Je to větší zábava nebýt sám na pódiu a mít s kým blbnout. Všichni jsme to viděli stejně, objímání trvalo snad hodiny, ale nevadilo mi to. Byl jsem rád že jsem zase s nimi.
Nová hudba určitě čeká, ale nejdřív koncert v Soulu aby jsme zase pozdravili ARMY. Bylo to úžasné, dokonce snad i více lidí. Jsem rád že zase pro ně můžeme vystupovat.
2026
Dnes vystupujeme v Angli na Wembley mám skvělé vzpomínky, a myslím že další hezké si vytvoříme. Vše bylo připravené, i mi. Takže jsme se najedli a měli volno neš vše začne. Aréna se začala plnit a já se nemohl dočkat.
Vystupování blo skvělé, všude světla ARMY bomb, všude jásot a křik. Miluji to a je fascinující kolik fanoušků máme. Myslím že jich je i víc než když jsme odcházeli. Zrovna jsem byl vepředu na pódiu, když jsem si všiml jak nějaký kluk spadl. Nebral jsem to v potaz protože jsem si myslel že se hned zvedne ale nestalo se tak. Pozoroval jsem to místo několik minut a když se nezvedal přestal jsem zpívat. Za pomocí bodyguardů jsem se dostal na to místo. Viděl jsem ho jen nehybně ležet, na zemi. Řekl jsem bodyguardům ať ho odnesou do šatny že po koncertě se o to postarám.
Pak jsme se vrátili zpět k vystupování. Ale pořád jsem myslel na toho kluka. Snad je v pořádku. Nečekal jsem že by mu nikdo nepomohl. Když koncert skončil šli jsme směr šatna. Ten kluk ležel v tričku a kalhotech na gauči a asi spal. ,,Probral se?'' optal jsem se jednoho bodyguarda. Ten jen zakroutil hlavou v nesouhlas. Přiblážil jsem se k němu a prohlížel jsem si ho. Všiml jsem si jizev na jeho rukách, a myslím že to nebudou jediná místa. Nechal jsem ho spát, mezitím jsem se převlékal. Kluky jsem musel krotit v řevu. Byli stále jak děti, ale to jsem na nich miloval, že se nezměnili ani po vojně.
Onen kluk se začal probírat. Když se rozhlédl vyděsil se. ,,Klid neublížím ti.'' řekl jsem a usmál se. On se na mě jen vyjeveně díval. ,,Co vidíš ducha?''optal jsem se ho se smíchem. Sice v angličtině tak dobrý nejsem ale tohle umím. ,,Proč tu jsem?'' optal se. ,,Skolaboval jsi na koncertě tak jsem tě sem nechal přenést.'' řekl jsem. ,,YoonGi musíme jet.'' vtrhl jsem Joon. ,,A co ty jak se dostaneš domů?'' optal jsem se ho. ,,No musím na hotel a pak na letiště.'' vyhrkl. ,,Vím že nesmíte, ale můžu přeci jen fotku?'' optal se. A já jen kývl. Vyfotili jsme se, a já pak vážně musel jít, ale ještě před tím jsme ho hodili do hotelu.
End YoonGi
I přes to co se stalo na koncertu jsem si ho užil, a dokonce mám fotku s Min YoonGim. Bylo to skvělé. A jak to pokračovalo dál? Mé topení zase na chvíli ustálo, klukům jsem psal vždy pár řádků i když jsem věděl že je nečtou, ale to mi bylo jedno. Třeba je zase někdy uvidím.
