"If you want to love others, I think you should love yourself first." Kim NamJoon BTS
YoonGi
Miloval jsem hru na klavír. Studoval jsem ji, a užíval jsem si to. Můj učitel mě vždy chválil, říkal že jsem génius. A o to více jsem se snažil. Dokonce jsem vyhrál i pár soutěží. Ale jedna byla tou osudnou. Přijeli na ni i mí rodiče, o to více jsem se snažil. Vyhrál jsem první místo. Medaile mi vysela na krku, a já byl šťastný. Ale jen na krátkou dobu. Když jsme se vraceli, táta navytočil zatáčku a my jsme sletěli ze srázu. Nedokázal jsem nic moc vnímat. Dokud jsem necítil že mě nkdo zvedá a někam nese. Pak už jsem necítil vůbec nic.
JungKook
Viděl jsem to, tu nehodu. Ono auto, najelo schválně do toho druhého. Viděl jsem jak auto padá ze srázu, a tak jsem se snažil co nejrychleji dostat dolů. Když jsem se tam dostal slyšel jsem jen sýpavé prošení, abych zachránil jejich syna. A tak jsem tak i udělal. S vlčím řevem a sbarvenýma očima jsem vytrhl dveře a rychle s klukem běžel do nemocnice. Hned se o něj postarali. Řekli mi že přežije. Samozřejmně se mě ptali i co se stalo, a tak jsem i vše řekl. Řekl jsem jim kde najdou i to auto s rodičema, které jsem nestihl zachránit. Pak mi bylo sděleno že na dítě se přijdou podívat policajti a sociální pracovnice. A tak jsem tam čekal, abych jim řekl to samé. Ptal jsem se ještě co s klukem bude, oni mi řekli že ho nejspíš dají do dětského domova. To jsem nemohl dovolit a tak jsem rovnou na místě vyřešil adopci. Nemohl jsem ho nechat trpět, jako jsem kdysi trpěl já.
Chodil jsem za ním každý den. Doktoři říkali že se zlepšuje a za to jsem byl rád. Ještě jsem však o tom neřekl zbytku smečky. A zrovna to jsem mířil udělat. Kluci byli doma, a tak to bylo jednodušší. ,,Kluci pojďte sem potřebuji vám něco říct.'' zavolal jsem a po chváli už tu všichni byli. ,,Byl jsem svědkem jedné nehody, a zemřeli dva lidé, a jejich malí syn přežil a tak jsem ho adoptoval. A tak tu s námi bude bydlet.'' řekl jsem jim ve zkratce. Oni na mě civěli jak na debila, ale to mi bylo úplně jedno. ,,Dobře Kooku, jen mu musíš připravit pokoj.'' řekl nakonec Jin. A já tak šel udělat. Jeden tu byl volný takže to bylo jednoduché. Vše jsem zařídil. Pak to ještě musela přijet zkontrolovat sociálka, ale ta řekl a že je to v pořádku.
Když byl chlapec probuzený, zavolali mi. Já tam hned přijel. Chvíli na mě jen koukal, ale pak mě s pláčem obejmul. Obětí jsem mu opětoval. ,,Myslím že už ti řekli co se stalo tvým rodičům'' řekl jsem a on jen na souhlas kývl. ,,Teď budeš bydlet se mnou a mými kamarády neboj jsou hodní a nic ti neudělají.'' řekl jsem mu s úsměvem, protože jsem viděl ten jeho vyděšený pohled. Než ho pustili z nemocnice trvalo to ještě týden. Za tu dobu jsem za ním přivedl i kluky, a i přes to že byl o tolik let mladší si s nimi sedl. A kluci si ho oblíbyli. Taky jsem se dozvěděl že rád hrál na piáno a tak jsem jedno koupil i k nám domů. Stejně se věnujeme hudbě. Jen je tady problém naše vlčí stránka. Nevím jak mu to říci aby to pochopil a tak jsme se to rozhodli před ním tajit.
YoonGi si pomalu zvykal na nové prostředí. Ale mě přišo že si zvykl celkem rychle. Stejně tak kluci si na něj zvykli. Ale pořád jsem se bál toho že přijde na to co jsme zač, nebo že se někdo neudrží a ublíží mu, to bych nezvládl. Až moc jsem si ho oblíbil.
Dnes je YoonGimu 18 let. Tak rychle vyrostl až tomu věřit nejde. Na piáno hrál i přes to že mu to vracelo vzpomínky. I tak byl skvělí. Moc mu to šlo. Dokonce se dostal na hudební konzervatoř. Byl jsem na něj tak pyšný. Ale kvůli tomu se moc nevídáme, protože náš dům je v Daegu a jeho škola je v Soulu. Nejdřív jsem ho tam nechtěl pustit, ale pak jsem si uvědomil že mu nesmím bránit ve snech. A tak se vídáme minimálně. Už jen čekám kdy si přivede nějakou dívku. Upřímně chci aby byl šťastný, ale nechci aby mě opustil.
YoonGi
I přes to co se stalo JungKook a kluci mi pomohli se přes to přenést. Podporovali mě v mých snech i když JungKook byl občas smutný. Taky jsem ho nechtěl opouštět. Až moc jsem si na něj zvykl, ale ta škola mě moc bavila. A tak jsem prostě jel. Kluci se mě občal ptali že mám holku, ale já nikdy na žádnou nekoukal, jediný nad kým jsem přemýšlel byl JungKook. Nepotřeboval jsem nikoho jiného než jeho a kluky.
Dnes nám dali nečekané prázdniny a tak jedu domů jako překvapení. Měl bych dojet kolem 8 večerní, cestu mi osvětloval úplněk. Vstoupil jsem do domu a slyšel divné zvuky a tak jsem šel za nimi ale to co jsem viděl mě vyděsilo, až jsem vykřikl. Dívalo se na mě 4 zlaté oči a 2 červené. Jeden s červenými oči se na mě rozeběhl a kousl mě do nohy. Bolestí jsem vykřikl. Když na něj zazářilo slunce, vyděsilo mě to ještě více, byl to JungKook. Pak už si nic nepamatuji.
Ráno jsem se probudil a cítil jsem se hrozně divně. Kolem mé postele stáli kluci a lítostivě se na mě dívali. ,,Co se to včera stalo?'' optal jsem se. ,,Nechtěl jsem ti to říct, ale tohle se nemělo stát. Omlouvám se.'' řekl olačtivě JungKook. ,,Víš jsme vlkodlaci a já a NamJoon jsme alfi. A když tě kousne vlkodla alfa, staneš se taky vlkodlakem.'' řekl kokatvě s nádechem po pláči. ,,To nevadí, vše mě naučíš a vše bude v pořádku'' řekl jsem mu konejšivě.
A vážně se tak stalo JungKook mě vše naučil a pro nás se nic nezměnilo. Bylo to skvělé.
