NamJoon
Nenáviděli mě, mysleli si že jsem šílený, ale já nebyl. Má rodina mě radši zavřela do psychiatrické léčebny. Pořádně jsem nevěděl proč. Byl jsem normální, byl jsem člověk, oni mě však lapily a zavřeli, jak nějaké divoké, nebezpečné zvíře. Až tam jsem teprve zjistil co je to zešílet, dokud mi on nepomohl. Ale i po tom jsem mu ublížil, a on už tu pak pro mě nebyl, to já ho dovedl k sebevraždě, to díky mě už tu není, a já si řekl že psychiatrická léčebna byla pro mé dobro. A o kom to vastně mluvím? Chceš to vědět? Tak pokračuj.
Byl jsem u sebe v pokoji. Byl jsem tam rád, školu jsem měl z domova, i když jsem vždy chtěl chodit do normální školy, rodiče nechtěli. Nevěděl jsem proč. Byl jsem osamělí člověk, rodiče věčně nebyli doma, mě ven nepouštěli. Jediný co jsem tu měl byl můj pejsek. Miloval jsem ho. Jeden by si řekl že se z toho zblázní, ale já ne, nebo snad ano? Jednou k nám do baráku přijelo divné auto, z něj vystoupili muži v bílích pláští a chvíli mluvili s matkou, a pak šli dovnitř domu, až ke mě do pokoje, neohrabaně mě popadli a táhli do auta. Nevěděl jsem co se děje, ale nic jsem nezmohl.
Jeli jsme celkem dlouho, když jsem však zastavili, byl to velký asi tak tří budový prostor. Okna byli za mřížemi, velká brána, se za námi zavřela. Mě někam zase táhli. Byla to místnost s jedním lůžkem, pak odešli a nechali mě tam.
Čas zde utíkal pomalu. Zjistil že toto místo kde se nachází je psychiatrická léčebna Gonjiam. Ale co tu dělám, či proč tu jsem to nevím. Cpali do mě prášky, vodili mě a nějaké terapie, některé byli i velmi bolestivé. Nic jsem nechápal, a už jsem si vážně začal myslet že začínám šílet. Začal jsem slíchávat hlasy, které neutichali jen tak. Pořádně jsem nemohl spát, prášky nepomáhali, bylo mi po nich blbě. Co tu sakra dělám. Vše se hroutilo, lékaři snad ještě přitvrzovali, dokud se tu neobjevil on.
Přišel sčista jasna, jeho vlasy ve světle zářili, jeho blond. Jmenoval se Kim SeokJin. Byl to milí člověk, nechápu co tu dělá. Proč je tu tak hodý člověk. Ale jak jsem zjistil je tu na praxi a byl jsem mu přidělen. Povídal si se mnou, s ním jsem ty hlasy neslyšel, s ním jako by vše bylo lepší. Párkrát jsem si i říkal zda je vůbec člově zda není náhdou anděl. Byl něco jako nejlepší lék.
S ním jsem se zlepšoval, nebo aspoň to říkali občas lékaři. I jídlo jsem díky němu dostával lepší. I když nevím jak to získával, nebo že by ho dělal sám? To je mi otázka, proč by to pro mě dělal.
Jin
To že sem NamJoona dali, jsem jim nehodlal odpustit. Je to můj bratra a tohle si nezasloužil. Možná že kdybych tehdy neutekl, ještě před narozením NamJoona tohle by nezažíval. Je to jejich vina. To kvůli nim je zde. Musím mu pomoci ven.
A tak jsem nastoupil do té psychiatrické léčebny. Dostal jsem ho na starost, a tak to bylo jednodušší. Byl vyhublí, vypadal unaveně, bylo mi ho tak líto. To co tady s pacienty dělali bylo odporné, i na NamJoonovi jsem viděl jizvy, které mu museli způsobit. Tohle nesmí pokračovat. Ale jak jsem slyšel NamJoon se se mnou zlepšoval, a to bylo dobře. Prý přes noc dokázal i spát bez křiku či buzení.
Už jsem tu pár měsíců, Joon už vážně vypadá o dost lépe, stali jsme se přáteli, věří mi, a já se rozhodl skutečnit plán, dostat ho ven. Naplánoval jsem to do úplného detailu. Vše zařídil. Přesuneme se do Ameriky, tam by nás hledat nemuseli. Vše je zařízeno, pasy, občanky atd.
Teď už jen ven. Rozhod jsem se to udělat při obědě, kdy všichni budou v jídelně. Kamery vypnout mi pomůže YoonGi, který bude čekat venku a odveze nás na letiště. A tak už jen čekat.
Čas jídla a já šel pro NamJoona, vedl jsem ho k zadnutí vchodu, on vypadal nechápavě, ale šel. Tam jsem ho naložil do auta a jeli jsme. Na letišti bylo hodně lidí, ale vše jsme zvládli. S YoonGim jsem se s díky rozloučil a šli jsme.
,,Víš NamJoone, jsem tvůj bratr, ještě když jsi se nenarodil, se rodiče chovali jinak. Byli fajn, ale co jsem rostl začali víc vyšilovat a nikam mě nepouštěli a já to tak nechtěl, utekl jsem. A pak jsem se dozvěděl o tobě, a pak i o té psychiatri, nemohl jsem tě tam nechat.'' říkal jsem plačtivě. NamJoon na mě jen chvíli zíral, ale pak mě objal. Bylo to příjemné.
Na letišti jsme pak chytli taxi a jeli jsme k novému domu. NamJoon byl skvělí, choval se, chodil do školy, a nebyli problémi. Dokud nedovedl toho kluka. Jmenoval se Hoseok, nelíbil se mi ale nic jsem neříkal. Od té doby Nam chodil domů opilí či nepřišel vůbec. Choval se hrozně a jednou to přepískl tak že jsem to nedokázal udržet, a utekl, a to byl můj konec.
NamJoon
Hoseok byl skvělí, učil mě jak žít. Chodili jsme spolu, chlastali spolu, spali spolu. Ale na Jinovi bylo vidět že se mu to nelíbí. Ale mě to bylo jedno. Neuvědomoval jsem si že tím o něj můžu přijít. Dnes jsem přišel domů zase ožralí. Lehl jsem si do postele a usnul. Ráno na mě čekal naštvaný Jin.
,,Tohle končí, nevytáhl jsem tě z té psychiatrické léčebny aby jsi se takhle choval. Co se to s tebou stalo Name?'' říkal naštvaně. ,,Tak jsi mě tam měl nechat.'' křikl jsem po něm. ,,To jsi neřekl že ne'' vykřikl po mě. ,,Jo řekl no a co.'' prskl jsem po něm. On ke mě přiše a vlepil mi facku, pak utekl. To jsem nevěděl že je to poslední hádka mezi námi.
Po 2 hodinách co se nevracel se mi rozvonil mobil. ,,U telefonu Kim NamJoon přejete si.'' ,,Tady nemocnice Svaté Anny, je mi to líto ale váš bratr zemřel, srazilo ho auto, upřímnou soustrast.'' řekl a pak telefon ohluchl. Co ne ne ne. Sakra kdybych držel hubu tohle by se nestalo. Nadával jsem si a brečel.
