"Effort makes you. You will regret someday if you don't do your best now. Don't think it's too late but keep working on it. It takes time, but there's nothing that gets worse due to practicing. So practice. You may get depressed, but it's evidence that you are doing good." by JungKook (BTS)
YoonGi
Od té nehody mě pronásledovali noční můry. Nemohl jsem se jich zbavit. Každou noc se aspoň tak třikrát probudit s křikem a slzami na mích tvářích. Tiché vzlyky, jako by se již vpili do zdí, a já je slyšel i když jsem nebrečel. Jako by mé vzlyky prokleli toto místo. Tichý nářek, opouštící má ústa, vždy když jsem se nemohl nadechnout. Od té doby jsem s nikým nemluvil. Mé hlasivky nemohli. Doktorům jsem nerozuměl když i to vysvětlovali, ale je to prý asi psychický blok nebo co. Prostě ze mě nevycházela ani hláska, i když sebe více křičel. Mí přátelé, kde teď asi jsou? Pamatují si mě? Nebo už zapomněli. Od té nehody uteklo pět let, a já je od té doby neviděl.
Nepřišli, i když jsem se ,,ptal'' rodičů, řekli že tu nikdo nebyl. A tak jsem to vzdal.
Uzavřel jsem se do sebe, a jediný jak jsem ze sebe dostával své pocity, a slova byli mé texty. Které stejně nikdo nikdy neuslyší. Tedy to jsem si myslel dokud mi jednou nezazvonil telefon, s tou proklatou nabídkou, kterou jsem díky mamce odsouhlasil.
Kráčím zrovna do budovi BigHit, kde jsem se měl potkat s jednou ze skupin pro kterou prý budu skládat. Na recepci jsem jen ukázal kartičku, kde bylo napsáno mé jméno a ti mě navedli do kanceláře. A tak jsem nastoupil do výtahu vyjel do třetího patra a rozešel jsem k těm dveřím, na které jsem zaklepal a čekal na výzvu ke vstupu. Ta se i po chvíli ozvala. Vstoupil jsem dovnitř, a slušně jsem se uklonil. ,,Ah Pane Min posaďte se, kluci tu budou každou chvíli. Já jsem jen kývl a otevřel blok, kam píšu odpovědi.
Po chvíli se dveře rozletěli takovou ranou, až jsem nadskočil od leknutí. Koukl jsem se do dveří, kde stálo šest mladých kluků. ,,Sedněte si pánové.'' řekl pan Bang a oni tak udělali. ,,Co se děje?'' optal se jeden z nich, a prohlížel si mě. ,,Toto je Min YoonGi bude vám psát hudbu, je velmi nadaný.'' řekl a já se nad jeho chválou jen pousmál. ,,Copak se neumí představit.'' odprskl jeden co připomínal králíčka. Jen jsem sklopil hlavu, a čekal co se stane. Když nikdo nic neříkal začal jsem tedy psát. Nesuď než zjistíš, ano nepředstavím se protože nemohu, pak tedy jen tužka a papír na domluvu. Napsal jsem a pak to na ně otočil. Oni na mě jen vyvalili oči. ,,Nekoukejte na něj tak musí mu to být nepříjemné'' řekl pan Bang. ,,Dobře hoši zaveďte ho do studia a ukažte mu to tu. Oni tak udělali. Vyvedli mě na chodbu a pak mě někam vedli. Vlezli jsme do dveří kde bylo napsáno studio. V tom jsem se však silou ocitl přitisknutý na zdi. ,,Tak hele nechápem k čemu nám budeš, hudbu si můžeme psát sami.'' prskl jeden z nich. Já na něj jen vyděšeně koukal. Sakra nic jsem jim neudělal tak o co jim jde.
Takhle to šlo snad každý den co jsem byl tam. Jejich šikana, ať už za cokoliv. Našli si cokoliv, a bylo jim jedno že to bolí. Noční můry se snad ještě více zhoršili. Můj křik bylo jediné co jsem ze sebe dokázal dostat, tedy krom vzlyků. K tomu se připojili bolesti rukou zřezných ran, které jsem si způsoboval, abych si aspoň trochu ulevil. Nepomáhalo to na moc dlouho. Nic jsem nechápal. Proč to dělají. Snažil jsem se psát texty, ale vždy se jim něco nelíbilo. Že jsem to bral. Chtěl jsem dělat to co miluji, ale oni mi to akorát zhnusili. Přestal jsem to milovat. Stala se z toho další noční můra. SLova zplývala hudba zněla stejně. Myšlenky létaly, a já nedokázal nic udělat.
Musel jsem si dát volno. Nezvládal jsem to, hroutil jsem se z toho, ale bál jsem se to někomu říci. Máma se ptala zda se něco neděje, ale nemohl jsem nic říci. Vždyť mě šikanují mladší lidi, tedy až na Jina jak jsem zjistil.
Ležel jsem v posteli, a poslouchal, naříkající stěny, byli to mé ářky vpité do stěn. Pak už jsem nezastavoval, ani ty skutečné. Slzy kanoucí po mích tvářích, které jsem se snažil zadržovat vždy, když jsem nebyl ve svém pokoji. Ničilo mě to co jsem miloval, a 6 pro mě skoro neznámích kluků, kteří neměli ani důvod. Už jsem nemohl. Rozhodl jsem se pro to nejhorší, ale pro mě nejlepší rozhodnutí. Napsal jsem tedy dopis na rozloučenou rodičům, a jeden taky panu Bangovi. S díky že mě to nechal skusit. Napsal jsem všechno, nemělo cenu lhát když ž tu stejně nebudu.
Pak už jsem vzal jen hrst prášků, žiletku a lehl si do postele. Udělal jsem hluboké rýhy do rukou a nohou. A pak s práškami, v mém žaludku se oddal věčnému spánku.
YoonGiho rodiče
Chtěli jsme jít za svým synem. Tak moc si stále vyčítáme to co se kdysi stalo, ale on nám to nikdy nedával zavinu. Došli jsme do jeho pokoje, zaklepali, i když v jeho situaci to bylo zbytečné, a pak jsme vešli. To co jsme viděli nás vyděsilo YoonGi bezvládně, bez dechu ležel na zkrvavené posteli. Má žena se zhroutila. Přišli jsme o syna. Na posteli leželi dvě obálky. Jedna s nápisem rodiče, a tak jsme ji otevřeli. Byli v ní peníze a dopis.
Dopis
Milí rodiče,
neviňte se za to co se stalo kdysi, a za to co teď. Jste úžasní lidé, nezapomeňte na mě. I když to se mnou posledních pět let muselo být těžké, miluji vás. Bylo toho na mě moc a už jsem to nezvládal, omlouvám se za to. Ale je to pro mě tak lepší. Doneste prosím druhý list do BigHit a předejte šéfovi, ať to čte i s těmi 6.
Miluji vás
Váš YoonGi
Jakmile jsme to dočetli zhroutil jsem se i já. Nikdy nezapomeneme. A jak si YoonGi přál vzali jsme druhý dopis a nesli ho tam. Na recepci nás zastavili, ale když jsme řekli kdo jsme, pustili nás. Pan Bang byl v kanceláři a tak jsme mu to s pláčem předali, řekli co si YoonGi přál, a pak odešli domů.
Bang a kluci
Přišli YoonGiho rodiče a přinesli mi onen dopis s tím že YoonGi si přeje abych to přečetl před klukama. A tak jsem je tedy svolal. Přišli do 5 minut. Taky nic nechápali, a já tak rozbalil dopis a mohl začít psát.
,,Nejdřív vy pan Bang,
Děkuji že jste mě tu nechal pracovat, i když to nebylo moc dlouho. Miloval jsem hudbu, a nerad jsem to vzdal, ale noční můry, šikana a má psychika mi nedovoluje pokračovat. Doufám že se v dalším životě potkáme znovu, a tentokrát to bude jinak a delší. Omlouvám se, ale můj život a vášeň pro hudbu zde končí.
Kluci nikdy jste mě neznali, předtím jsme se neviděli, ale udělali jste si obrázek jen kvůli tomu že jsem nemohl mluvit. Mysleli jste si že jsem slabí, a měli jste v tom pravdu, i když šikana od šesti mladších lidí, nikdy není příjemná. Nechápal jsem, a nechápu proč, ale to už se nedozvím. Děkuji že jsem mohl pracovat aspoň chvíli s vámi, a snad se setkáme za jiných podmínek. Toto je sbohem.''
Dočetl jsem a já na ně koukal jak na idioty. YoonGi byl talentovaný, proč by to kluci dělali. Podíval jsem se na ně naštavným pohledem. ,,Co to má znamenat.'' optal jsem se naštvaně. Ani jeden se však nechopil slova.
Jsem zklamán tím co udělali, jsou to ještě děti tedy někteří, ale tohle jsem nečekal.
Na YoonGiho pohřeb jsme však šli, když jsme byli pozváni. Bylo mi líto vidět jeho rodiče slzách, když vím že je to vina kluků.
Kluci od té doby udělali proti šikaně kampaň a daří se jim celkem dobře.
Noční můry jsou něco co mě provádí každý večer. Každou noc se budím s křikem, a šikana je něco čím jsem si prošel. Tehdy jsem byl tak slabý že i já si šáhl naživot, ale vlastně pak díky YooGimu a BTS jsem zde. Doufám že budoucnost při návratu bude světlá a zase veselá.
💜💜💜💜 ARMY a BTS navždy spolu💜💜💜💜
