Jimin
Měl jsem tebe, nikoho jsem nepotřeboval, dokud mi tě neodvedli na vojnu. Myslel jsem si že se zblázním. Být sám uvnitř tichého domu. Klukům jsem ale nic neřekl, vždy jsem se tvářil že je vše v pořádku, ale nebylo, ale to vědělo jen ticho našeho domova. Mé paže a nohy zdobily nové řezy, které mi pomáhali k odreagování samoty. Když jsi mi o tom říkal, myslel jsem si že to zvládnu, ale už teď jsem věděl že je to pro mě nad lidský úkol. Nedával jsem to a to to teprve byli dva měsíce co jsi pryč. Jak to mám zvládnout, cítím se prázdný, dívání se na naše obrázky mě vždy rozpláče, společně se vzpomínkami co jsou na nich vyobrazeny. Vždy přemýšlím zda jsi v pořádku, a modlím se za to. Ale sám v pořádku nejsem. Co by jsi mi na to asi řekl? Že toho mám nechat? Že je to špatné? Že si jen škodím? Ale tohle je jediné co mi pomáhá zapomenout. Je to jako kyslík, už se to stalo mou součástí.
Myslím že kluci si začali všímat, jelikož nenosím nic jiného než dlouhé rukávy a to je teplo. Pořád se na mě podezřívavě dívají, je to až nepříjemné. Ale nic jim říct nemůžu, akorát by si to nějak potvrdily. Nechci aby to věděli, akorát by mě měli za blázna a to nepotřebuji.
Dnes ale něco bylo jinak, řízl jsem se asi moc hluboko, nebo nevím, jelikož si pamatuji ledovou vodu kolem mého těla. Pak jsem se probudil v bílé místnosti bez oken, oblečen v něčem v čem jsem se nemohl ani hnout. Křičel jsem, ale nikdo nepřicházel, nepřestával jsem křičet. Snažil jsem se vyprostit ruce, ale bylo to pevné. Kde to jsem sakra?
Pohled (Jin, Suga, Hobi, JungKook, Tae)
Začali jsme si všímat divného chování Jimina. Nosil pořád dlouhé věci, i když bylo vedro. Neusmíval se a když už tak falešně. Víme že mu Joon chybí, ale jsou to jen dva roky. Všímali jsme si toho jak vždy drží rukávy aby se nevyhrnuli. Docházelo nám co dělá za zavřenými dveřmi jejich domu. Ale on od nás pomoc nechtěl, nebo se nesvěřil tak co jsme měli dělat.
Dnes ho jdeme zkontrolovat. Vstoupíme do domu za pomoci náhradního klíče, který nám dal Joon. V domě je ticho, prohlídneme spodní patro, ale nic. Tak jdeme do toho horního, procházíme pokoj po pokoji až dojdeme do koupelny. Ten pohled nás vyděsí, Jimin leží ve vaně plné vody, s hlavou skoro potopenou, a rukou krvácející. Rychle zavoláme sanitku, a už se jen díváme jak ho odváží.
V nemocnici nám řeknou že to bylo jen tak tak, a že ho pak odvezou na psychiatrii. S tím jsme souhlasily, měl by se vzpamatovat.
Jimin
Zavřeli mě sem, čas tu utíkal tak pomalu, ruce mi odpoutali vždy jen na jídlo, podle nich jsem byl až moc agresivní. Ona to asi bude pravda, kdo by taky nebyl, když je spoutaný a nikdo ho neposlouchá. Tak moc mi chybí Joon on by mě odsud odvedl. Nejsme blázen jen mi moc chybí.
Už ani nevím jak dlouho tu jsem, nepočítám to. Jen mi chybí Joon, práškům se už nebráním, párkrát tu byli kluci, ale já je vždy ignoroval. To kvůli nim tu jsem tak proč bych se s nimi měl bavit. Copak nechápali že mi jen chybí, že tohle mi pomáhalo to přečkat? Asi ne když mě sem dali.
NamJoon
Dva roky bez Jimina byli trýznivé, ale překonal jsem to a dnes se konečně vracím za svým zlatíčkem. Čekal jsem že přijde na propouštění když byl na mém přijetí, ale nebyl tu. Byli tu jen kluci s lítostivými výrazy. ,,Co se stalo'' optal jsem se jich. ,,Je nám to líto Joone ale Jimin byl odvezen na psychiatrii kvůli nadměrnému sebepoškozování.'' řekl Jin. ,,Cože?'' vykřikl jsem hlasitě. ,,Ano našli jsme ho ve vaně skoro se utopil a krvácel. Tak jsme volali sanitku, a v nemocnici nám řekli že ho odvezou na psychiatrii.'' řekl YoonGi. ,,Vezměte mě za ním'' řekl jsem a oni kývli. A vyrazili jsme, nahlásili jsme návštěvu a oni mě vzali k jeho pokoji. Vstoupil jsem dovnitř. Na posteli sedělo mé zničené štěstí. ,,Jiminie'' pronesl jsem šeptem. On jen zvedl pohled plný bolesti a slz. Vyděsilo mě to. ,,Jsi jsi to vážně ty?'' optal se jako by tomu nevěřil, já jen kývl na souhlas. On mě chtěl obejmout, ale ruce měl svázané. Rozvázal jsem mu je tedy.
Jimin se zlepšoval po mých návštěvách a tak mi ho už pustily domů, a my jsme byli zase spolu a šťastní.
