TaeHyung
Byl jsem jen loutkou, nástrojem svého dědy, protože jsem byl jediný jeho vnuk. Byl tu můj starší nevlastní bratr, ale nebyli jsme pokrevní. Děda se ho ujal, ještě když byl dítě. Neměl mě moc v lásce, nebo to aspoň nedával znát. Převážně mě trestal, protože děda na něj kladl tlak v mém tréninku. Ale mě nebavili tyto věci. Nenáviděl jsem to, ale až moc jsem se bál na to abych to přiznal. Byli jsme bohatí, a děda ze mě chtěl mít reprezentanta naší rodiny. To bylo to co jsemy nenáviděl. Nesnášel jsem zabíjení a krutost, měl jsem rád svůj svět.
A tak když se naskytla příležitost Hwarangu (Hwarang je jen zmíněn, nebudu ho tam plést vůbec to s tímto seriálem nemá nic společného jen jméno) řekl jsem si že to bude zábava. A děda ani neprotestomval. Dostal jsem se tam, a to bylo odpoutání od toho co se doma dělo. Pořád samé komendování. Tady to ale bylo jiné. Našel jsem si zde přátele, kteří mě brali takového jaký jsem. Byla s nimi sranda, a neustále se pošťuchovali. A hlavně i ta holka Ara byla taky fajn, jen jsem nechápal proč se o ni ti dva tak perou.
Dnes byl volný den, a tak jsem vyrazil sám do města. Kluci nejspíš měli jiné plány. Někteří šly domů, někteří prostě dělali něco jiného. Ale mě se domů nechtělo. A tak jsem si sedl do jedné hospody na lavičku venku. Obědnal jsem si pití a jen koukal kolem. Pak jsem si vzal své ,,zrcátko'' a pozoroval nebe a slunce. Bylo to uklidňující. ,,Smím si přisednout?'' optal se mě někdo, a já se k němu otočil se ,,zrcátkem'' u oka. Lekl jsem se když jsem ho viděl, ale nakonec přikývl. Byl krásný, dokonce i v tom rudém filtru ,,zrcátka''. On se jen usmál a sedl si, a já se cítil jako bych dostal zástavu. Jeho úsměv byl tak hřejivý. Musel jsem se taky usmát. ,,Jinak jsem JungKook (nekoukejte na jméno prosím)'' řekl onen neznámý. ,,TaeHyung'' řekl jsem s úsměvem. Chvíli jsme tam seděli spolu, než jsem si uvědomil že už budu muset jít. Zvedal jsem se když jsem na sobě ucítil cizí ruku. Podíval jsem se na něj překvapeně. ,,Uvidíme se ještě někdy TaeHyungu.'' ,,Jednou za týden nejčastěji ve středu zde bývám.'' řeknu mu a pak už odcházím. Rád ho zase uvidím.
A vážně scházeli jsme se zde každou středu. Klukům jsem to nikdy neřekl, bál jsem se že by mě nepochopili. Ale s ním jsem se cítil jinak, bylo to víc uvolněné. Nic jsem před ním neskrýval, a on též ne. Bylo to skvělé. Začínal jsem ho mít rád. Jinak rád než kamaráda. Každé sezení bylo jiné, a přes to příjemné. Nikdy řeč nestála. Smáli jsme se spolu. Ale dnes jsem cítil něco jinak. Vzal mě k řece. Na místo kde jsme byli jen mi dva. ,,proč jsem jdeme?'' optal jsem se ho. ,,protože ti chci něco říci. Řekl tajemně. ,,A co to je. No tak povídej.'' výskal jsem vesele. ,,Výš TaeHyungu mám tě rád, víc rád než jako kamaráda. Asi asi tě miluji TaeHyungu'' řekl. ,,Už dlouho k tobě něco cítím JungKooku. Ale bál jsem se to říci. Taky tě miluji.'' jakmile jsem to dořekl přitiskl se na mé rty.
Dnes mě odchytil bratr. Děda prý se mnou chce mluvit. A tak jsem musel jít. Děda tam čekal, jakmile jsem k němu došel vrazil mi silnou facku. ,,Co si o sobě myslíš tahat se s nějakým žebrákem. A ještě se s ním líbat. Tak to ne TaeHyungu, rozejdeš se s ním, jinak ho zabiji'' vyhrožoval. ,,Nerozejdu se s ním miluji ho a to nic nezmění ani nezakáže.'' vykřikl jsem a on mi vrazil další facku. Se slzami na tváři jsem utíkal pryč. Daleko od něj. JungKooku musím ho vidět. A tak jsem tedy běžel, tam kde je nejčastěji. A vážně byl tam. Nic jsem neříkal jen sem ho políbil a obejmul. ,,Copak se děje TaeHyungu?'' optal se mě, ale já nic neříkal a jen jsem ho objímal.
Po tom co jsem na to přestal myslet naše scházení bylo zase šťastné. Nic jsem neřešil, ale dnes se vše mělo změnit.
Zase jsme se setkávali u řeky. Když jsem tam dorazil, viděl jsem tam svého nevlastního bratra, s napřaženým meče, a před ním JungKook beze zbraně. ,,Ne'' vykřikl jsem a běžel před něj. Meč jenž ho měl zasáhnout, zastavilo mé tělo. ,,Co jsi to provedl TaeHyungu?'' vykřikl můj nevlastní bratr. ,,Miluji ho nenechám ho zemřít.'' Vykřikl jsem na něj. Najednou se zde oběvili vojáci. Nic jsem nechápal, ale už jsem začal ztrácet půdu pod nohama. Mé vidění černalo a já upadal. Už jsem nemohl.
JungKook
Být králem není žádná zábava. Jen povinosti, ale vím že se musím postarat o svou zemi co nejlépe. Ale od té doby co jsem poznal TaeHyunga, nemohl jsem přestat myslet na nic jiného. A poté co mi došlo že je jeden z Hwarangů byl jsem nadšený. Hwarangové tu mají být pro mou ochranu a tak k němu budu mít blíže. Svcházeli jsme se stále. Ale jednou přišel ubrečený. Objímal mě a nic neříkal. Respektovat jsem to ale bál jsem se o něj. Tak moc jsem se o něj bál.
Ale pak byl zase veselejší, byl jsem za to moc rád. Vidět ho smát se byl pro mě hřejivý pocit. Zem se měla dobře a já byl šťastný nic jiného si nemůžu ani přát.
Dnes jsme se měli zase sejít. Ale cítil jsem že je něco špatně. Něco se mělo stát. Přišel jsem na místo setkání. Zase u řeky. Slyšel jsemm kroky a tak jsem se s úsměvem otočil s myšlenkou že je to TaeHyung. Ale nebyl byl to vysoký kluk s mečem v ruce. ,,Kdo jsi?'' optal jsem se. ,,jsem někdo kdo byl poslán protože mu vadí tvůj vztah s TaeHyungem.'' řekl s výsměchem. To ne. Už se napřahoval když se s výkřikem ,,Ne'' přede mě postavil TaeHyung. Meč ho zasáhl. ,,Proč jsi to udělal TaeHyungu?'
' vykřikla ona osoba. To už tu ale byli stráže a odváděli ho pryč, Jeden se u mě zastavil a optal se. ,,Jste v pořádku pane.'' optal se a poklonil se. ,,Ano ale on ne.'' řekl jsem. Stráže mi ho pomohl odvést do komnaty. Ale lékař řekl že je již pozdě. Že už zachránit nejde.
Od té doby už všichni věděli kdo je král. Protože jsem TaeHyunga pomstil. Jeho děda a i jeho nevlastní bratr zemřeli krutou smrtí.
