Sebastian
Bylo mnoho chvil, mnoho období, mnoho času, ale málo kladných myšlenek. Neměl jsem nikoho. Všichni se na mě jen falešně usmívali, hráli si na přátelé, a využívali mě. Uvědomoval jsem si to? Ano uvědomoval jsem si to, ale nechtěl jsem být sám. I přes to že se se mnou bavili jen proto aby z toho něco získali, bavil jsem se s nimi. Bylo to jako by pro mě slunce neexistovalo. Tmavá mračna vznášející se nad mou hlavou, a žádný paprsek sluce, se ke mě nemohl dostat. Jen kapky deště různé teploty spadali na mé vlasy, na má holá ramena. Bylo to příjemnější než jen mít ony temné mraky. Déšť se stal mým jediným přítelem. Nikde jsem se necítil úplně v bezpečí. Má rodina byla něco kam jsem se nerad vracel. Jediný kdo mě měl rád byla má babika, která se o mě starala již od narození. Rodiče se mě vzdali již dávno.
Temnota dne i ta noční se stala mým jediným opravdovým přítelem. Jako bych ztratil schopnost vidět barvy. Všude jsem viděl jen vybledlé barvy, které se pomalu stávali rlznými odstíny černé a bílé. Barva pro mě ztratila význam. Už jsem v ní nenecházel radost, patlal jsem barvu, přes barvu a bylo mi jedno jak to vypadá, já už to nevnímal. Myšlenky se stali jen mlhou v mé hlavě. Může vám to připadat jako výmysl či jen pouhá hloupost jednoho ztraceného kluka, ale já tehdy tomu nerozuměl.
Lidi na kterých mizáleželo mě pokaždé opustili, nikomu na mě nebo na mích pocitech nezáleželo. Nikdo se nestaral. Všichni mě mohli jen využít k něčemu co chtěli. Byl jsem tehdy tak naivní. Neplakal jsem při ztrátách vše jsem dusil v sobě a doufal že se vrátí, ale nikdy se nevrátili.
Pak přišel ten první okamžik, bylo mi tehdy 10, kdy se jedna z temných myšlenek promítla v mé hlavě. ,,Co když jsem tu zbytečně? Co když tu nemá co dělat?'' to bylo poprvé co jsem se pokusil o sebevraždu. Bylo to nožem na naší chatě. Do teď si to pamatuji. Občas si i říkám jaký by to bylo kdybych to vážně udělal. Věděl jsem že by mě nedokázali zachránit, nikdo totiž nebyl na blízku. Ale nakonce mě vyděsil pes, a já to tak neudělal. Po čase jsem toho litoval.
Když má babička toho roku skolabovala, pokusil jsem se po druhé, vzal jsem si hrst prášků, ale prášky stejně nic neudělali a já tu byl dál. Nebyl to konec se sebevražednými pokusil pak byli ještě tři.
Ale v roce 2014 kdy mi bylo 11 let, tehdy to byl studený leden, jsem narazil na Wattpadu na jednu povídku, kde figuroval JungKook a V, tam jsem poprvé uslyšel písničku JUMP. Tak se mi to zalíbilo že jsem si hledal o koho vlastně jde, začal jsem je poslouchat. Mým biasem se z celé skupiny stal YoonGi hodně lidí které jsem poznal a znali vás říkali že jsem mu trochu podobný. No nevím, ale je mi ctí. Pamatuji si to jelikož telefon který jsem měl kdysi ještě dnes používám na poslech písniček, kde jsou pouze a jen kluci. Od té doby jsem je poslouchal, četl o nich, pořád. Lidi kolem se mi smáli, či mě nechápali. Ale mě to bylo jedno, našel jsem něco u čeho jsem neměl černé myšlenky. Zamilovával jsem se do nich. Může se to zdát šílené, můžete si myslet že si to vymýšlím, ale vážně se to tak stalo.
Vycházelo víc vašich písniček a já je poslouchal. Poslouchal jsem je stále dokola. Samozřejmně občas jsem poslouchal i jiné písně, ale vám jsem se věnoval nejvíce.
Rok 2015 kdy fungoval VLive pamatuji si že mi to na našem počítači kdysi nešlo spustit. byl jsem naštvaný, jelikož jsem vás jen takto mohl mít na blízku. Vždy jsem vám přál to nejlepší. Když jste vyhrávali ceny, křičel jsem snad přes celí barák.
Byl jsem tak pyšný pokaždé. Každé výročí co jsem mohl vidět, kadžý RUN, Bon Voyage či In The Soop, jsem si užíval. Koukám na ně do dnes.
Dnes je doba kdy každý zvás musí nastoupit do armády. Vím že na sebe dáte pozor, že se vám nic nestane. Ale už teď mi to přijde jako věčnost. Byl jsem na vašem koncertě v kině, když byl. A doufám že budu moci jít jednou na živý. Taky jsem byl na YoonGiho živém vysílání z Japonska a bylo to úžasné jsem pyšný na to že se můžu nazývat ARMY. Hodně lidí si ze mě stále dělá srandu, ale já jim vždy řeknu že s tím kolik jste toho pro mě udělali, s tím co jste mi dali, vás nepřestanu milovat. Stali jste se za těch 10 let mou pravou rodinou, mými přáteli a to mě ani nemusíte znát. Stačí mi láska kterou ukazujete a dáváte všem ARMY na tomto světě. Děkuji vám BTS a šťastné 10 výročí, a další štěstí do dalšího našeho pokračování.
ARMY a BTS navždy spolu
PS. ARMY je možné že hodně lidí se do vás bude navážet, bude se vám smát, bude vám to rozmlouvat. Nezapomeňte je jedno co posloucháte, koho máte rádi. Je to jen na vás, a na vaší volbě.
