Jimin
Kdysi jsem žil baletem. Přivedla mě k němu má matka. Miloval jsem to, odreagoval jsem se tím, a po tom co rodiče zemřeli, bylo to jediné spojení s nimi. Když byli rodiče ještě na živu založili baletní divadlo. Vše vybudovali sami, a vedlo se dobře, i po jejich smrti, dokud nepřišel ten den.
Byl jsem hlavním tanečníkem dnešního vystoupení, dřel jsem ještě víc než viděli ostatní, proto jsem často slíchal urážky, že hlavní roli mám jen kvůli tomu že je to divadlo mé rodiny, jenže nevěděli o tajných trénincích o samotě, každou noc. Viděli jen to co chtěli. Nehledě na to že má zbylá rodina se za mě nikdy nepostavila měl jsem jen komorníka a hospodyni, kteří pracovali v mém domě za doby co mí rodiče ještě žili, zaručili se že se o mě postarají, a za to jsem jim byl vděčný.
Všichni se chystali, vše se připravovalo, a lidi se hromadili v sálu. Dolaďoval se makeup, kostými, a za pár minut se mohlo začít. Hudba hrála, tanečníci tanili, a pak jsem přišel na řadu já. Užíval jsem si pohyb na pódiu, tančil jsem ladně a procítěně, přišla konečná fáze, klečel jsem na zemi a zíral do stropu, když se stalo to nejhorší co se kdy snad mohlo stát. Uvolnil se reflektor a padal, v místě kde jsem klečel. Byla to rychlost, nestihl jsem se zvednout, či se jen posunout. Střípky z reflektoru se rozbyli a pár mi jich popadalo do očí. V nemocnici mi oznámili že prý jsem měl štěstí, krom narušení očníh nervů se mi nic horšího nastalo. Od té doby jsem nevylezl ze svého domu, teta převzala divadlo, a já se o balet přestal zajímat.
Nenáviděl jsem to, stačila i jen malá překážka, a já se přerazil. Stačilo cokoliv co mi vlezlo do cesty a já byl bezmocný proč se tohle stalo? Nenáviděl jsem to, co jsem komu sakra udělal. Začal jsem být nepříjemný na své okolí, začal jsem nenávidět cokoliv. Začal jsem nenávidět hudbu a balet.
,,Pane přišla pozvánka do baletního divadlo, pořádají tam 20 výročí.'' řekl mi komorník. ,,Nejdu tam, nikdy tam nechodím.'' prskl jsem po něm. ,,Chtějí aby jste měl proslov'' řekl jen. ,,Nerozuměl jsi sakra.'' prskl jsem znovu, ale začal jsem o tom nechtěně přemýšlet. A nakonec tu stojím v černo zlatém obleku s rudou páskou přes oči. Chtějí mě tam, tak ať vidí co se mi stalo díky tomuto divadlu. Za pomoci mě odvedli do místnosti kde mám mít projev. Slyšel jsem cvakání fotoaparátů, šuškání lidí. Stoupl jsem si tam kam jsem měl a začal mluvit. ,,Mám tu stát, i přes to že mě tu ve skutečnosti nikdo neche, či nepotřebuje. Je to 20 let od toho co to rodiče založili. A 5 let co se mi zde poranili oči. Pro někoho dobrá událost, pro mě ta nejhorší. Přáli jste si mě tu, jsem zde. Stojí zde kluk, kterýmu vzalo tohle divadlo rodiče a zrak. Doufám že si 20 výročí užijete a neztratíte nic tak jako já.''
Pak už jsem se jen odebra do sálu, jakmile jsem však uslyšel hudbu, zvedl jsem se a odešel. Chtějí mě tady, ale dělají toto vystoupení. Vyšel jsem ven, s tím že jdu na záchod. A však zastavil jsem se na místě které jsem zde znal. Velká chodba s hodně okny. Začal jsem tančit kroky které jsem si pamatoval. Užíval jsem si to. Dokud ě něco nepřerušilo. ,,Tančíte krásně, škoda že ne tam kde by se to zasloužilo.'' pronesl příjemný hlas. ,,Kdo jste?'' vyjekl jsem. ,,Jsem Kim SeokJin. Mám se tu stát choreografem ředitel vstoupení.'' řekl jen. ,,Tak to blahopřeji.'' řekl jsem ironicky. ,,Je škoda že jste přestal s tancem, je vidět že ani zrak nepotřebujete k něčemu co milujete.'' pronesl. Měl pravdu, ale zničilo mě to.
SeokJin
Pozorovat tohoto kluka, který před tím řekl tolik slov, a teď tu takhle tančí je dechberoucí. Kéž by tancoval dál. Je škoda že tak nadaný člověk s tím přestal. Musím ho přesvědčit, aby začal zase s tancem.
A tak jsem ho svým způsobem začal vyhedávat, i přes to že to bylo složitý, povedlo se mi to. Potkával jsem ho v parku, kde chodil se svým psem, ale zatím jsem se neodvážil s ním mluvit. Až na dnes. Sedl jsem si k němu na lavičku. ,,Kdo jste?'' optal se lehce vyděšeně. ,,To jsem jen já.'' řekl jsem s úsměvem. ,,Co tu děláte?'' ,,Za prvé. jsem Jin a za druhé. hledám vás.'' řekl jsem. ,,Jimin a proč by jste mě hledal?'' řekl. ,,Ve skutečnosti my stále vězí v hlavě proč nechcete dál tančit. Jste skvělí i s vaším handicapem.'' řekl jsem. ,,Nechci ztratit více.' pronesl. ,,A kdybych tančil s vámi?'' řekl jsem. On se jen zvedl a odešel.
Jimin
Nevěděl jsem kdo ten Jin je, ale zněl příjemně, a tak jsem vlastně i přemýšlel nad tím co řekl. Chybí mi tanec, a proč s ním netančit. Potřebuji zase ten pohyb, zase cítit bolest z pádu, zase cítit tu volnost. A tak jsem se další den nechal odvést do divadla. Dnes tu nikdo není, tedy to jsem si myslel, dokud jsem zase neslyšel jeho hlas. ,,Věděl jsem že přijdeš.'' trhl jsem sebou. ,,Chybí mi tanec.'' pronesl jsem. Nic neříkal a jemně chytl za ruku, vedl mě po schodech na pódiu. DOvedl mě nejspíš do jeho středu a pustil mě. Pak začala hrát pomalá hudba. Začal jse tančit do rytmu. Bylo to příjemné. Užíval jsem si to. Když jsem ucítil lehký dotek na těle. Byl to on. Tancovali jsme, tak dlouho jsme tančili. Přišel jsem si jako bych začal znovu žít. A to jen díky němu. Proč vždy povolím když mi něco řekne. Proč na něj tak reaguji.
S Jinem jsme tančili již 2 měsíce, dokonce řekl že chce abych tančil jejich nové vystoupení. Hodně lidí z nich měli kecy, ale jeho to nezajímalo. Užíval jsem si tanec, nechtěl jsem spory. Ale jednou se to zvrtlo. Tančil jsem, myslel jsem že jsem zde sám, dokud jsem neuslyšel kroky blízko mě. ,,Jine?'' optal jsem se ale nic se neozvalo, když v tom jsem cítil jak padám. Velká bolest v noze, a křik. Jinův křik a ještě něčí. ,,Jimine jsi v pořádku.'' ,,Mám mám něco s nohou.'' Dostal jsem ze sebe. Pak jsem nesjpíš usnul. Probudil jsem se v nemocnici. Lékař mi řekl že noha je zlomená, ale bude v pořádku, ale prý má ještě jednu dobrou zprávu, můžu jít na operaci očí. Nejspíš zase uvidím. A tak jsem v nemocnici strávil měsíc, ale zrak se vrátil. Zjistil jsem že mě strčil bratranec.
Zase jsem začal v divadle a vše šlo dobře, a Jin. No Jin se stal mím přítelem.
