JungKook
Pro ně jsem byl nikdo. Nikdo s velkým N. Nepatřil jsem k nim a dávali mi to jasně najevo. Proto jsem nechápal proč si mě z toho dětského domova vzali. Myslel jsem si že to s nimi bude v pořádku, že už nebudu sám, a ze začátku to tak i bylo. Ona žena co si mě s tím mužem vzala, se ke mě chovala jako k vlastnímu, byla úžasná. I její muž byl skvělí, staral se o mě, hodně mě toho učil. Ona mě zase učila vařit. Byl jsem jim vděčný že si mě vzali. Ale štěstí nikdy netrvá věčně. Vracel jsem se zrovna ze školy, když jsem našel rodiče, bez známek života ležet na zemi v obývacím pokoji. Se slzami na tvářích jsem si k nim klekl, a doufal v to že je ještě dokážu probudit. Nepovdlo se mi to. A tak jsem volal o pomoc. V tom do domu vtrhli strážníci. Nic jsem nechápal, a když mě pak začali někam táhnout podvolil jsem se. Nic jsem nechápal, byl jsem táhnut až na královksý hrad. Jen jsem s úžasem koukal na tu krásu, která mi však po chvíli byla sebrána, strčením do tmavého sklepení, a zavření za mříže. ,,Co se to děje proč jsem tu?'' vykřikl jsem. ,,Zabil jsi je.'' řekl jeden s opovržením a já nic nechápal. ,,Nikoho jsem nezabil, už jsem je tak našel.'' vykřikl jsem znova. ,,Drž hubu nebo ti jedna přiletí.'' vykřikl stráže a pak odešel.
Sedl jsem si do rohu cely, a nechal slzy téci po svých lící. Jsem tu zavřený za něco co jsem neudělal. ,,Nebreč kluku nepomůže ti to.'' řekl někdo z druhé strany. Podíval jsem se tím směrem, ale nikoho jsem neviděl. A tak jsem si myslel že jen blouzním. Hlavu jsem položi zpět do kolen a slzy nechal téci dál. ,,Nebreč, no tak to bude v pořádku.'' ozval se zase ten hlas. Ale když jsem se tam podíval zase tam nikdo nebyl. ,,Kdo jste?'' řekl jsem. ,,Jsem SeokJin.'' řekl onen hlas, ale tentokrát jsem ho už i viděl. Byl krásný, nevypadal někdo jako vězeň na to byl až moc upravený. ,,Co jsi provedl králíčku že jsi zde?'' optal se mě jemným hlasem. ,,Já já nic neudělal, našel jsem své nevlastní rodiče mrtvé u nás doma. Pak přišli strážníci, na nic se mě neptali a odtáhli mě sem.'' řekl jsem plačtivě. ,,To je mi líto králíčku, ale neboj dlouho tu nebudeš, o to se postarám.'' řekl jen a pak zase zmizel ve tmě. Už se neozýval.
Jin
Bylo mi oznámeno že přivedli vraha, dvou lidí. A tak jsem šel do ,,své'' upravené cely ve vězení. Na druhé straně v rohu seděl schoulený malí chlapec. To že by měl být vrah? To je nesmyšl. ,,Nebreč kluku nepomůže ti to.'' on se začal rozhlížet kolem, ale mě vidět nemohl. Tak se vrátil do původní polohy. ,,Nebreč, no tak vše bude v pořádku.'' řekl jsem jen. Rozhlédl se ale zase mě neviděl. ,,Kdo jste?'' optal se plačtivým hlasem. ,,Jsem SeokJin'' řekl jsem jen. Už si mě dokoncei všiml. Tento králíček přeci nemůže být vrah. I na tu dálku vidím jak je roztomilí. ,,Co jsi provedl králíčku že jsi zde?'' optal jsem se ho se zájmem. ,,Já já nic neudělal, našel jsem své nevlastní rodiče mrtvé u nás doma. Pak přišli strážníci, na nic se mě neptali a odtáhli mě sem.'' řekl plačtivým hlasem a mě ho bylo tak líto. ,,To je mi líto králíčku, ale neboj dlouho tu nebudeš, o to se postarám.'' řekl jsem a pak jsem zase zmizel ve tmě, abych mohl najít ty idioty co ho přitáhli.
,,Kde jsou ti co přivedli toho kluka s tím že je vrah.'' zakřičel jsem nasraně. Přiveďte mi je sem a to hned.'' rozkřikl jsem se zase a čekal až přilezou. ,,Děje se něco Vaše výsosti.'' optal se vystrašeně jeden z nich. ,,To děje, tomu klukovy je sotva 14 a vy ho máte za vraha, vždyť přišel o rodiče a vy ho nařknete z toho že je zabil.'' rozkřikl jsem se na ně a oni se lehce přikrčili. ,,Jste neschopní. Zasloužíte si 20x byčování. Odveďte je'' rozkázal jsem a oni tak vykonali.
Pak už jsem zase mířil do vězení, ale ne do cely, tentokrát ho dostat ven. Je to ještě dítě tohle si nezasloužil. Ve vězení jsem si převzal klíče, a kráčel k jeho cele. Odemkl jsem jí. ,,Jsi volný.'' řekl jsem mu s úsměvem. On se na mě jen nechápavě podíval. ,,Vzali tě jako vraha, ale vím že by jsi to neudělal, a proto můžeš jít.'' řekl jsem ale on se jen rozplakal. ,,Copak se děje?'' optal jsem se ho se starostí v hlase. ,,Ale, ale já nemám kam jít.'' vykoktal ze sebe. ,,Pokud chceš, můžeš tady zůstat se mnou.'' řekl jsem. ,,Vážně bych bych mohl.'' já jen na souhlas kývl. ,,Mám syna asi tak o dva roky staršího než ty, myslím že společnost by mu vyhovovala.'' on jen na sohlas kýval. Zavedl jsem ho tedy do jeho nového pokoje hned vedle toho TaeHyungova.
Hned další den jsem je seznámil. Sedli si hodně, hned se spolu začali bavit. Bylo to jako by se znali věčnost. A tak jsme měli přírůstek do rodiny.
JungKook
Byl jsem venku, dokonce jsem získal novou rodinu, a nejlepšího kamaráda, a za nic bych neměnil. I když mi rodiče chybí, jsem rád že můžu byt s Jinem a TaeHyungem.
