Hoseok
Můžu mít spoustu otázek, ale musím na ně najít odpovědi. A na tuto jsem odpověď neměl. Proč já, proč mé sny, proč tahle noční můra pořád dokola. Každý si myslel že jako sluníško, jako ten stále usmívající se kluk jsem pořád jen šťastný, ale opak byl pravdou. Právě že oni viděli jen úsměv, ale neviděli bolest co se za ním ukrývala. A nikdo ji nikdy ani nehledal. Stačilo jim vidět povrch ne vnitřek, avšak vnitřní cítění je občas důležitější než to co vidíme na povrchu. Vše kolem mě mi začínalo připadat tak falešné, i mé vlastní pocity, jako by nebyli mé. Oči jsem měl plné slz ale na tváři stále úsměv. Na všech jsem viděl ty falešné úsměvy, jakoby neměli tváře jen ten úsměv, jediné co jsem pořádně rozpoznal, ten prokletý úsměv co se stal snad mou největší noční můrou. Přišel jsem si jako blázen, blázen co nic nechápe. Jakobych byl sám, i když vím že místnost je plná. Jakoby mi někdo něco šeptal i když vše bylo tiché. Takhle to dál nejde, bojím se, bojím se toho, proto vše schovávám za úsměv, který mě ale děsí. Je plný falešnosti a bolesti se skrývající za ním. Křičím o pomoc, nikdo mě však neslyší.
I vlastní rodiče mě už mají za blázna, proto mě sem zavřeli, a přitom jsem v pořádku, nebo nejsem? To jen ti lidi kolem jsou falešní, to jen ty úsměvy, to jen jejich chování, nebo to já jsem ten špatný? Aaaaaaaaaaaa měl jsem chuť křičet, ale zvuk nevycházel, místnost vypadala jako místnost ale byla falešná, nic z ní neproudilo ven, byla protizvuková, ale domu se přezdívalo domu ozvěn. Co je to tedy za místo, plné falešně vypadajících místností, co nás, mají chránit, ale mě o to více zabíjejí, co je to ? Proč tu jsem, to ještě zvětšuje paranoju falešnosti mého bytí zde i na tomto světě.
JungKook
Jsem tu krátce, ale už před mým nástupem jsem o tomto místě slyšel, kdysi zde byla i moje babička. Rodiče ji sem dali, i když jí nic nebylo, od té doby s nimi nemám dobré vztahy. Proto jsem serozhodli studovat psychologii.
Zaměstnanci nebyli skoro vůbec přátelští, jeden mi to tu ukázal, přiřadili mi jednoho pacienta a pak už se se mnou nebavily. A tak jsem začal tím že jsem si přečetl složku mého nového pacienta. Podle složky to byl 18 letý Jung Hoseok nebyl tu dlouho, prý trpí paranoiou a bludy.
Pak už byl čas na to abych se sním seznáil osobně. Rozešel jsem se tedy k jeho pokoji. Zaklepal jsem na dveře, i když to bylo zbytečné, a pak jsem vešel dovitř. Na posteli seděl schoulený do sebe kluk, který se třásl, nevím zda mu byla zima nebo prostě jen brečel. Zavřel jsem za sebou dveře a rozešel jsem se k němu. Pomalu jsem se k němu blížil, on však nereagoval, a tak jsem mu opatrně položil ruku na rameno. Cukl sebou a zvedl ke mě jeho krásné, ale uplakané oči.
,,Jsem JungKook.'' řekl jsem a usmál se, on neodpověděl, jen sklopil oči. Úsměv mi z tváře opadl. ,,Jak se jmenuješ?'' optal jsem se ho i když jsem to dávno věděl. Zase ke mě jen zvedl zrak, ale nic neříkal. ,,Neboj se nechci ti ublížit.'' řekl jsem klidným hlasem. ,,Ho hoseok'' řekl koktavě. ,,Jak dlouho tu jsi.'' optal jsem se ho znovu. ,,Ne ne nevím.'' koktal. ,,To nevadí.''řekl jsem a zase se usmál, on se okamžitě stáhl. Proč? to jsem nechápal, ale věřil jsem že na to přijdu. Ještě chvíli jsem tam s ním seděl, ale pak už jsem musel odejít jelikož se blížil čas jídla. Šel jsem se tedy nejdřív najíst já, pak jsem vzal jídlo pro Hoseoka a šel jsem k němu.
,,Nesu ti jídlo'' řekl jsem a na stolek vedle postele jsem mu ho položil. Jen se na něj díval. Pak najednou hlasitě křičel ,,ne ne ne my nesmíme jíst, zabijí nás, nesmíš nic sníst, je to špatně'' křičel dokola. Nevěděl jsem co dělat a tak jsem k němu přiskočil a obejmul ho. V mé náručí se pomalu uklidňoval. ,,Je to v pořádku, jídlo jsem měl taky, neboj se.'' řekl jsem a před ním si pro jistotu dal i sousto aby viděl že se nic nestane. Pak jsem mu dal příbor do ruky, a on nakonec začal jíst.
Hoseok
Od té doby co jsem zde zavřený, jsem se uzavřel s nikým jsem nemluvil, jen sám se sebou ale to spíš by křik z impulzu. Pořád jsem brečel a nejedl. Byl jsem sám věčně zavřený ve svém pokoji, nikdo mě nerozmluvil. Tak proč se to povedlo jemu během jednoho dne. Řekl jsem mu více než komukoliv jinému. Ale jeho úsměv mě děsil, vždy jsem radši zase sklopil oči.
Dokonce mě i donutil jíst. Jakoby měl nějakou čarovnou moc, cítil jsem se s ním bezpečně, nic jakoby nebylo falešné když jsem byl s ním. Vše se najednou lepšilo, a on začal mluvit o tom že bych brzo mohl být propuštěn. To mě vyděsilo, s ním bylo vše v pořádku, ale ostatní byli stále falešní. Ne nesmím odejít chci být s ním. A tak se vše zase opakovalo. Nemluvil jsem, nejedl jsem prostě jako dřív.
Zase přišel. ,,Jaktože nejíš?'' optal se mě sklesle. ,,Já já nemůžu nemůžu pryč nechci nechci od tebe.'' zakoktal jsem se. A co kdyby jsi šel se mnou. Jsi plnoletý, mohl by jsi bydlet se mnou. Řekl a já na něj vykulil oči. On by si mě k sobě vzal. Mé oči byli šťastné. ,Ano ano ano'' křičel jsem.
On se jen smál.
A tak se i stalo, když mě měli propouštět odvezl si mě k sobě. A tak jsme byli spolu, a nikdo nás nerozdělí.
