Úhel pohledu (DNF)

50.

1/7/2023

George pov:

Jen jsme oba dva stáli v té staré a tmavé dílně. Začalo znovu pršet a kapky padaly na malé okénko za mými zády.

Clayovy oči se rozšířily a zakryl si pusu dlaní. ,,Georgi, já..-" nedokázal ani nic říct.

Cítil jsem, jak mi slzy plné bolesti přicházejí do očí. Cítil jsem beznaděj a prázdnotu přímo na hrudi. Jako kdyby mi někdo vzal pocit naplnění. Teď prostě chyběl.

,,Tohle jsi doopravdy m-myslel vážně?" zeptal jsem se ho a chtěl se rozbrečet.

,,Ne!" Vyhrkl. "Nemyslel jsem to tak..."

Měl jsem smíšené pocity. Co se to ksakru stalo? Proč to řekl? Pomyslel jsem si. Nejraději bych mu dal velkou facku přes ten jeho krásný obličej plnej pih, ale zároveň jsem mu chtěl skočit do náruče, jak mě srdce bolelo kvůli mé lásce k němu.

,,Georgi," přišel ke mně blíž a položil mi lehce jeho ruce na ramena, "promiň...promiň mi to.."

Jenom jsem se mu podíval do očí. Neměl slzy na krajíčku jako já, žádné skleněné oči. Jeho hlas však byl roztřesený. Nakonec jsem usoudil, že z jeho očí jde alespoň vycítit lítost.

Odcházel jsem ke dveřím, abych vypadl.

,,Georgi! Vážně promiň! Já jsem...promiň mi i za tu včerejší noc, kdy jsme se pohádali..."

Ta noc...jenom to ne...ach ne, jenom to mi nepřipomínej, Clayi. ,,Nemluvme o včerejší no-noci..." řekl jsem tiše, aniž bych se na něho otočil. ,,A-ale taky se ti omlouvám..." začal jsem vzlykat, "z-za to, že jsem řekl ta-takové věci!" Utřel jsem si slzy do rukávu a utekl na chodbu.

Chodby v domě byly dlouhé. Běžel jsem a běžel. Po schodech nahoru i dolů. Hlavně co nejdál.
Chci se vrátit...promluvme si o tom! Ne...nevracej se.. Střídaly se hlasy v mé hlavě. Zastavil jsem a popadal dech.

,,Co se děje?"

,,Wille?" otočil jsem se na něho. Nesl nějakou malou krabičku.

,,C-co to je?"

,,Co se děje? Proč pláčeš?"

,,To Clay...řekl něco..."

Will udělal takový ten obličej, kdy si pomyslíte větu: a sakra.

,,Nechci o t-tom mluvit..." požádal jsem ho.

,,Rozumím. Naprosto tě chápu." dal mi krabičku do ruky. ,,Tohle je na ten prstýnek, který chceš dát Clayovi k narozeninám. Nezapomeň, má je už zítra."

,,A...a co balící papír?"

,,Nech to v pokoji rodičů. Ten je hnedka vedle našeho pokoje. Postarám se o to."

,,Dobře..." a tak jsem šel pro prstýnek do pokoje. To je super...budu dávat dárek někomu, kdo mne znovu rozbrečel.

Clay pov:

Seděl jsem v dílně na židli, která se už pomalu rozpadala. Pozoroval jsem pavouka v rohu zdi, jak dělá pavučinu. Opřel jsem se rukama o stehna a vzpomněl jsem si na Ashley, jak mi tehdy jednou řekla: ,,Usmiř se s lidmi co nejdříve. Nikdy nevíš, jestli je ještě někdy uvidíš. Přeci nechceš, aby umírali v domnění, že je nenávidíš."

Jak jsem mohl být tak blbej? Úplně jsem na tuhle větu zapomněl. ,,Debile..." vynadal jsem si.

Otevřely se dveře a já vzhlédl. Stál tam Will a ukázal na místo vedle mě. Kývl jsem, že může jít dál. Will zavřel a sedl si vedle mě na stůl.

,,Asi už to víš, že?" zeptal jsem se ho a nechtěl se na něho podívat. V těchto situacích se vždycky chová jako rodič. Vždycky ví, co má říct a aby to dávalo ten level dospělosti. Nebo, alespoň já mám takový pocit.

,,Vím to. Potkal jsem George, ale neřekl mi, co jsi mu řekl."

Dál jsem byl rukama opřen o stehna a zakryl jsem si obličej do dlaní. ,,Co by tomu asi řekla Ashley?" řekl jsem smutně.

,,Ashley je minulost."

,,Wille!" Podíval jsem se na něho.

,,Je to pravda."

,,Jak tohle můžeš říct?! A navíc zrovna teď?!"

,,Clayi, už je to přes rok, co tady Ash není."

,,Když já mám pořád pocit, že je někde na dovolené a že se každou chvíli vrátí..."

,,To chápu.." dal mi ruku na rameno. Chvíli bylo ticho. Stále pršelo a foukal vítr. Obloha byla celá tmavě modrá. Potom Will řekl: ,,Ví George o Ashley?"

,,Možná jenom zaslechl její jméno. Co se jí ale stalo, to neví."

,,Možná bys mu to měl říct."

,,Proč jako?"

Pokročil rameny. ,,Mám takový pocit, že by to měl vědět."

,,Tak či onak, teď mu to fakt říkat nebudu."

,,Dej tomu čas. Najdi správnou chvíli."

,,A co potom? K čemu mu to bude?"

,,Je to tvůj kámoš. Když to vím já, Nick, Karl a ještě další, tak proč by to neměl vědět on?"

,,Není mi tak blízký. A navíc jsme teď pohádaní."

,,Nech si to projít hlavou. Byl to jenom takový návrh."

,,Dobře, díky."

,,Clayi?"

,,No?"

,,Musíš se s ním zase usmířit."

,,To bude asi trvat."

,,Ale notak. Každý se někdy hádá. Qui trouver un ami, trouver un trésor.

,,Co to znamená?"

,,Kdo najde přítele, najde poklad. Vzpomínáš na to?"

,,Jo..." usmál jsem se. ,,To jsem ti jednou psal, když jsi se zrovna pohádal s Romanem."

,,Přesně tak. A vidíš, že teď jsou z nás dvou dobří kamarádi. A taky nám to chvíli trvalo."

,,Díky, Wille."

,,Nejlepší bude, aby ses s ním usmířil už dneska. Zítra máš přeci narozeniny, kámo."

,,Jo...osmnáct.."

872 slov

Tak konečně prázdniny!

Včera jsem byla na rozlučáku a musím vám říct, že dokážu vypít fakt hodně chlastu, aniž bych byla nalitá XD