Úhel pohledu (DNF)

38.

11/12/2022

George pov

Školní rok ubíhal rychle. Z dubna se vyvinul konec června a já teďka stojím před gymnáziem, konkrétně schovaný pod střechou před deštěm. Naštěstí nepršelo nijak hustě, ale ani slabě. Shlédl jsem na své vysvědčení a spokojeně se usmál. Mám nejlepší výsledky z celé třídy a k tomu s vyznamenáním.

,,Hm? Vyznamenání jo?" Nahlédl mi Clay před rameno a mně se srdce rozbušilo rychleji. ,,Já mám nějaký trojky, ale čtyřky jsem letos neměl. No vlastně jednu. To je z ruštiny," Zadíval se do svého papíru a pokrčil rameny. ,,No co? Máma by mě to mohla doučit." Narovnal se a stoupl si vedle mě.

,,Um...mohl bych tě to klidně doučit já," Kouknul jsem mu do očí. Pohled mi spadl na jeho morkou bílou košili. ,,D-docela blbá barva na dnešní počasí." Pochechtl jsem se.

,,Pf...asi jo. Nemohl jsem ale tušit, že se z tak jasného rána stane tohle," Překřížil si ruce. ,,A s tím doučováním by mi nevadilo, kdyby jsi mě to doučoval ty. Každopádně já se přes prázdniny učit nehodlám."

,,Víš, že nás za rok čeká maturita. Známky budou důležité."

,,Tak to bude další peklo mých mladých let."

,,Čus," Přišel Marco. ,,Tak jak, Georgi? Vyznamenání hádám."

,,Hádáš správně."

Protočil pobaveně očima. ,,Mně to zasraný vyznamenání uteklo o dvě zkurvené dvojky. Bych tu matikářku a učitelku na němčinu přizabil. Však jsem to měl mezi jedničkou a dvojkou," Stěžoval si. ,,Krávy vypatlaný..."

,,To se ti nepodobá," Řekl pobaveně Clay. ,,Odkdy mluvíš takhle sprostě?"

,,Já nevím! Jsem ale nasranej, takže mě to sere a jakože dost sere."

,,Třeba," Vložil jsem se do hovoru já. ,,Jednou, když mi bylo šestnáct jsem měl na jedné rodinné oslavě pár skleniček alkoholu a táta říkal, že jsem začal mluvit dost vulgárně."

,,To je pravda. V tom březnu na té párty jsi taky mluvil s blbým slovníkem. Ale byla to prča tě takhle slyšet mluvit."

,,Coo? Já chci taky George slyšet mluvit vulgárně."

,,Třeba u mě, až budu slavit osmnáct."

,,Kdy máš narozky?" Zeptal se Marc.

,,Dvanáctého srpna." Řekl jsem a pak se podíval na Claye.

Ten na mě překvapivě valil oči. ,,Ty sis to zapamatoval? Hustý. Bych neřekl, že si to někdo bude pamatovat...a jo zapomněl jsem tvůj datum narození. Taky někdy v létě?"

,,Ne ne. Na podzim. Prvního listopadu."

,,To bych si zapamatovat mohl."

,,Takže, vy dva, jdeme domů? Už tady v té zasrané škole plné těch debilně debilních učitelek nebudu!" Někteří studenti se otočili na Marca. ,,Um...pardon!"

Vycházeli jsme pryč ze školního areálu. Během toho, co jsme šli vedle sebe, jsme si povídali o tom, co budeme dělat celé léto. Clay říkal, že ten výlet do Londýna s Jackem platí, a že se už nemůže dočkat. Jen jsem se tak tupě usmál. Mám pocit, že Clay zapomněl na to, co jsem mu ohledně Jacka říkal. Docela mě to mrzelo a měl jsem strach, že by to nemusel jako tajemství udržet.

Tyhle dva až tři měsíce jsme se s Clayem docela bavili, ale ne tak moc, jak bych chtěl. Někdy jsme chodili na obědy spolu, když jsme je měli stejně napsané v rozvrhu, což je jen pondělí, středa a pátek. Samozřejmě Clay si našel za poslední dobu víc přátel, se kterými tráví čas. Také během hovoru zmínil, že s nimi pojede na chatu. Nabízel nám, že by jsme mohli také jet, ale já a Marco jsme zakroutili hlavou, protože jsme se nechtěli ani jeden cpát někam, kam nejsme pozváni. Nikdo ze školy by tam nebyl. Pochytil jsem dvě jména: Karl a Nick.