Úhel pohledu (DNF)

31.

16/11/2022

Clay pov:

Dojedl jsem společně s Georgem a Marcem oběd a zamířil jsem s nimi na záchody. Šli jsme na toalety, které byli hned u jídelny. Je známo, že na ně nikdo nechodí, jelikož vůbec nefungují. Byla to malá místnost s dvěmi kabinkami. Bílé stěny a poházený toaleťák na zemi, který už tam byl určitě nějakou dobu.

,,Takže to shrnu." Řekl jsem a opřel se o zeď. George a Marco stáli u okna a koukali na mě.

,,Byl bych radši, kdyby jsi to vzal trochu víc dopodrobna..."

,,Vážně, Geogi?"

Přikývl a Marc s ním. Nuže dobrá.

,,Fajn...takže em.." Nějaké části stejně přeskočím. Možná. ,,Když jsem tě odtáhl z toho blázince pryč, tak jsem volal Marcovi. Samozřejmě jsi nemohl být v klidu, a tak jsi se snažil dostat pryč. Já tě musel chytit a um...p-pak se ti nějak podařilo se dostat z mého sevření a vyběhl jsi na chodbu."

,,Jak jsem už jednou říkal," Skočil mi do řeči Marco. ,,Ty a George lhát neumíte. Takže jak to bylo?"

Sakra, má mě. ,,Ale fakt. Říkal jsem ti, že se dokázal vysmeknout."

Marco na mě dál zíral se skříženýma rukama. ,,Tak honem. Vyklop to."

,,Uh fajn...um...sedl jsi mi na klín a začal jsi mě...líbat na krku a pak jsi mě chtěl i políbit, ale já tě odstrčil. Tím jsem ztratil koncentraci, a ty jsi mezitím vyběhl ven..."

Čučeli na mě oba dva, jak na psychopata.

,,Cože jsem?"

Marco se začal smát. ,,Tak tohle jsem nečekal! Co dál?"

,,Začal nějak pokřikovat na chodbě a Jack ho slyšel. Tak jsem nás schoval do skříně do té doby, než Jack odešel. Pak už jsme jeli výtahem dolů. Když jsme vystoupili, tak t-tam mi George začal utíkat a já za ním. Nějak jsem ho chytil a vyšla nějaká stará paní. Měla narážky na to, jak ho držím. Ne, že by jí záleželo na tom, jestli tě to, Georgi, nebolí, ale měla spíše problém s tím, že jsme dva kluci. Ale vysypal jsi na ni dobrý urážky."

,,A-a dál?" George se začal zvláštně pohupovat.

,,Nic. Jenom jsme čekali venku. Moc dlouho ne, myslím."

,,To je...promiň, Clayi. Já jsem vážně nevěděl, co dělám..."

Marco se na George podíval a chtěl něco říct, jenomže George se bez jediného dalšího slova rozeběhl ke vchodu. Oba jsme hned vyběhli za ním, ale když jsme se dostali před budovu, nikde nebyl ke spatření.

George pov:

Běžel jsem nějakou dobu, ale musel jsem se zastavit, abych nabral dech. Začalo mě až nepříjemně bolet v boku. Na běh nejsem zvyklý.

Někdo mi během cesty volal. Vytáhl jsem telefon z kapsy a podíval se. Dva zmeškané hovory od Marca a jedno neznámé číslo. To bude nejspíš Clay. Uložil jsem si ho do kontaktů. Asi by bylo lepší, kdybych mu odpoledne napsal. Cítím se jako totální idiot.

Clay pov:

,,Nečekal jsem, že ho tak vezme." S Marcem jsme vcházeli do třídy.

,,Já bych asi taky utekl, kdyby mi tohle někdo řekl."

,,Myslíš, že bude v pořádku?"

,,No já nevím," Zamyslel se. ,,Asi? I když tohle je takové to nepříjemné téma. Určitě se mu honí hlavou tahle událost a Jack. Kdyby se to dozvěděl...bylo by zle."

Na chvíli bylo ticho. ,,No," Začal jsem. ,,O Jackovi jsme ani mluvit nestihli."

,,George se chtěl nejspíš ujistit, jestli mu věříš nebo ne."

,,Budu to muset ještě promyslet," Opřel jsem se o židli a zaklonil hlavu. ,,Je to na prd, když nevíš, komu máš věřit."

,,Já stejně pořád nechápu, že se rozhoduješ. Clayi sakra však jsme spolu prošli celých devět let na základní škole a teď skoro tři roky na gymplu!"

,,Já vím!"

,,A víš, že Jack odešel chvíli po té, co začal školní rok. První třída, že? Vzpomínáš? Neviděl jsi ho devět let."

,,Ale tyhle tři roky jsme se bavili v pohodě. Tři roky jsou dlouhá doba, Marco."

,,Já vím, já vím. Ale čekal bych, že budeš více důvěřovat mně, než jemu."

,,Prostě na mě netlač, dobře?"

,,A ty zase, prosím, netlač na George. Tu sobotu mu už nepřipomínej."

,,Nebudu. Taky bych na ni rád zapomněl."

Konečně doma. Hodil jsem batoh na zem a flákl sebou na postel. ,,Chyběla jsi mi."

,,Clay si povídá s postelí!" Zasmála se Drista ve dveřích.

Já se hned posadil. ,,Co zas chceš?!"

,,Nechápu úkol z matiky."

,,Tak jdi za rodičema."

,,Ti nejsou doma! Musíš mi pomoct. Mamka říkala, že mi máš, jako starší brácha, pomáhat!"

,,Na to, že je ti devět, tak jsi dost blbá. Nedělali jsme snad matiku minulý týden?"

,,Jo...ale to bylo něco jiného! Tohle je nová látka!"

,,Kriste pane fajn. Sedni si sem ke stolu."

,,Děkuju."

,,Hm. Nebylo to tak těžké, ne?" Po asi dvaceti minutách jsme konečně dodělali domácí úkol.

,,Ani ne." Rychle se zvedla a odběhla pryč.

,,A kdo bude zavírat?!" Já. Překvapivě. Zavřel jsem a pohled mi spadl na mou elektrickou kytaru, zavěšenou na zdi. Jak je to dlouho, co jsem na ni nehrál?

Vzpomínka:

,,Zahraješ mi něco?" Ukázala na kytaru položenou na zemi.

,,Moc rád," Vzal jsem kytaru do rukou, sedl si na postel a pokynul jí, aby si sedla vedle mě. ,,Ale nejsem v tom moc dobrej..."

,,Určitě ti to půjde dobře." Usmála se na mě.

,,Víš čemu pořád nevěřím?" Zeptal jsem se a hleděl do jejích modrých očí.

,,Ne? Čemu?"

,,Že spolu konečně chodíme." Nahnul jsem se k ní a políbil ji.

Konec vzpomínky

Prázdně jsem na ten hudební nástroj civěl. Vzpomínal jsem si, jak zaujatě se na mne dívala. A ten její úsměv si doteď pamatuju. Ucítil jsem slzy v očích. Strašně mi chybíš, Ashley.

Ty vole mě tak sere, že mě furt napadají horší a horší scénáře. Dneska delší kapitolka :) (musím vám to nějak vynahradit za tu středu hehe)

951 slov