BET OR LOVE?

39.část

*POHLED KATHERINE*

Nadechla jsem se a otočila se čelem k Justinovi. Ten když si na 100% ujistil že jsem to já tek přešel silnici ke mě. "Ahoj Justine..." Justin mě úplně odignoroval. Obešel mě a šel směrem k Ianovi. Když jsem viděla jeho černé oči přesně jsem věděla co se bude dít. Chytla jsem ho za předloktí. "Justine nedělej to vysvětlím ti to. Je to úplně jinak než si myslíš." "Teď mě nech!" Vyškubl se mi. Otočila jsem se za ním a už jsem jen viděla jak napřahuje ruku a dává Ianovi pěstí a ten pomalu padá k zemi. "Justine!" "Ty jeden debile! Nebudeš šahat na mojí holku. Je ti to jasný?!" Ian nic neříkal a držel si noc. Justin ho zvednul za krk do vzduchu. "Je ti to jasný?" "Justine nech toho!" Křičela jsem na něj. Pak dodala. "Špatně si to pochopil" "Jak jsem mohl špatně pochopit to že tě tady oblejzá nějákej kretén?!" "Vysvětlím ti to jen ho prosím pust." Podíval se na mě ale nic neudělal. Pořád Iana držel pod krkem a ten měl co dělat aby mohl dýchat. Podívala jsem se Justinovi hluboko do očí. "Prosím" Justin ho najednou pustil. Ianovi ruce okamžitě vystřelili k jeho krku a mnul si ho. Justin se ani nehnul. Koukal na Iana jako by ho chtěl zabít. Přešla jsem k němu a chytla ho za ruku. "Pojď prosím..."  Justin se najednou uvolnil a šel se mnou. Otčila jsem se na Iana a rty naznačila promiň. Jen kývnul. Justin odemkl auto a posadil mě do něj. Připoutal mě a celej rozzuřenej nasedl na místo řidiče. "Takhle nemůžeš řídit!" "Jak?" "Takhle rozčílenej." "Ale můžu" Nastartoval. Potom dodal. "Co to mělo znamenat? To s tím idiotem před tím domem." "Justine já ti to vysvětlím." "Tak vysvětluj!" "Vysvětlím ti to ale slib mi že mi nebudeš skákat do řeči a necháš mě domluvit...." "Dobře" "Takže....Ian je ten kluk kterého jsem předtím vezla domů...jak jste měli ten obchod...něják jsme se seznámili a jsme kamarádi...." "Jen kamarádi?Nebo už jste spolu spali?" "Justine! Sakra!!! Nech mě domluvit! Co si to o mě kurva myslíš? Nikdy si to nenecháš vysvětlit a budeš si myslet svoje! Zastav mi!" "Cože?" "Zastav mi!" Pořád jel dál. "Justine sakra zastav mi!" Prudce zabrzdil a já vystoupila z auta. Strašně pršelo. Ale mě to bylo jedo. Šla jsem po chodníku směrem domů. "Kat... nastup do auta." "Nech mě být..." "Nastup si do auta" "Jsem holka který nevěříš. Nech mě na pokoji." Prudce zastavil a vystoupil z auta. Přišel ke mě a položil dlaně na můj obličej. Já jsem ale uhla tím pádem mu ruce spadly dolů. On se ale nenechal odbýt. Položil je tam znovu. "Promiň...jsem debil. Zase jsem si nenechal nic vysvětlit...je to prostě mojí debilní povahou!Promiň" "Justine mě jen štve že si to prostě nenecháš vysvětlit! Nikdy bych tě nepodvedla! Nikdy! Miluju jenom tebe ale přijde mi že ty si myslíš opak...Že si myslíš že tě podvádím za každým rohem a že seš mi úplně ukradenej ale tak to sakra není!" "Ne to si nemyslím! Jen jsem strašně žárlivej." "Já vím ale tohle už je vážně moc.....S Ianem jsme jen kamarádi. Chtěl pokecat o svojí nový holce a na rozloučení mě objal. Nic víc. Nic míň" "Promiň....Miluju tě!" Spojil naše rty. Odpojili jsme se. "I já tebe" "Teď už pojď prosím do auta" Šla jsem ke dveřím spolujezdce a Justin ke dveřím řidiče. Chtěla jsem otevřít dveře ale ozvala se rána. Podívala jsem se kolem sebe a uviděla Justina jak padá k zemi. "Justine!!" Oběhla jsem auto směrem k němu. Dívala jsem se kolem sebe ale nikde nikdo nebyl. Justin ležel na zemi a na mokré silnici se kolem něho začala tvořit kaluž krve. Začala jsem plakat. Sedla jsem si na zem a jeho hlavu si položila do klína. Vyndala jsem telefon a vytočila Ryanovo číslo. "Justine notak. Koukej na mě...nezavírj oči!" "Ano Kate?" Ozval se Ryanův hlas. "Ryane! Justina postřelili! Nevím jestli mám volat záchranku! Nebo co mám dělat?" Justin na mě koukal ale měl velký problém mluvit. Hladila jsem ho po tváři. "Zavolám tam našeho doktora kterej nic nikmu neřekne. Kde jste?" "Hight street 1525"  "Dobře." "Děkuju!" Položila jsem hovor. "To bude dobrý... Ryan sem posílá doktora" "S-strašně t-to bo-bolí" "Bude to dobrý jen nezavírej oči. Zvládneme to ano?" "Už t-t-to n-ne-nejde Kat." "Justine ne!Nezavírej ty oči! Už jsou na ceste!" "Miluju tě Kate!" "Justine nezavírej je! Koukej na mě!" Plakala jsem. Držela jsem pevně jeho ruku. Justinovo víčka pomalu klesala. "Justine ne!!" "P-promiň. N-nej'-nejde to" "Ještě chvilku Justine!" Už zavřel oči úplně. "Nee!" Plakala jsem víc a víc. Za chvilku tu zastavili 2 auta. z Range roveru vyskákali kluci a z dodávky doktor. "Co se stalo?" Přiběhl doktor a klekl si k nám. "Postřelili ho!" "Jak dlouho je v bezvědomí?" "Asi 3minuty. Já nevím" Začal mu obvazovat ránu aby tolik nekrvácel. "Kluci pojďte mi pomoc ho dát do auta. Odvezeme ho k vám. Tam ho pořádně ošetřím" Nandal mu nějáké dýchací přistroje." Kluci přišli a pomohli mu ho přnést ke kufru dodávky. Ten se otevřel a tam byla postel. Položili ho na ní. "Budu s ním tady" Řekla jsem a nastoupila tam. "Dobře" Všichni nasedli do auta a Ryan řídil to Justinovo a jeli jsme. "Justine to zvládneme." Držela jsem ho pevně za ruku. Dojeli jsme k Justinovo domu. Zajeli jsme do garáže. Kluci vyndali Justina a odnesli ho do místnosti ve které jsem nikdy nebyla. Vypadalo to tu jako operační sál. Ale naprosto stejně byly tu i ty přístroje. Položili ho na lúžko. "Prosím běžte ven." Řekl doktor u kterého stála ještě nějáká žena. Vyšli jsme z místnosti. Hned jsem objala Ryana a začala znovu plakat. "To bude dobrý Kate!Najdeme ty co ho postřelili!" "Neviděla si někoho?" Zeptal se Fredo. Pustila jsem Ryana. "Ne...Právě že ne....ta rána se ozvala úplně najednou... Nikde nikdo nebyl...ani žádný auto nejelo. Nic" "To je divný...." "No..." Posadili jsem se na gauč. Začala jsem nad tím vším přemýšlet. Nad prostředím co bylo kolem nás. Najednou mě něco napadlo. "Počkat!" Všichni se na mě podívali. "Co?" Řekl Ryan. "Kousek od nás byla budova....rozpadlá bez oken byl to jen základ paneláku. Mohli střílet tam odtud." "To je dobrej nápad. To mohli." Řekl Fredo. "Pojedeme se tam podívat." Řekl Ryan. "Jo" Všichni se zvedli. "Jedeš taky?" "Ne...počkám tady." "Dobře dáme ti vědět" "Děkuju" Ryan se jen usmál. Všichni odjeli a zůstala jsem tu jen já. Čekala jsem. To čekání mě ubíjelo. Pořád jsem koukala na hodiny. Už 3 hodiny doktor nevyšel. Bojím se... Najednou se otevřeli dveře. Z nich vyšel doktor. Vstala jsem z gauče a šla k němu.  "Jak na tom je?"

DNESKA KONEC ČÁSI :)) DUFÁM ŽE SE VÁM LÍBILA. UŽ TO ZAČÍNÁ BÝT ZAJÍMAVĚJŠÍ. MÁM TO VŠECHNO NAPLÁNVANÝ TAK DOUFÁM ŽE SE VÁM TO BUDE LÍBIT:)) OMLOUVÁM SE ZA CHYBY. :/