Ano / Ne (Cameron Dallas CZ)

11

Jsem ráda, že mi dal víc času, je docela chápavý ale známe se týden, uvidíme, co se ještě přihodí.
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
Osprchovala jsem se, převlékla do pyžama a jsem připravená jít spát. Vcházím z koupelny do pokoje a vylekala mě stojící postava uprostřed místnosti. Je to Cameron vzdychla jsem „Co tu zas chceš?" mířím ke stolku pod oknem a beru si knížku s podnázvem „Lepší přítel než kamarád" od Jamese Holdena „Přišel jsem ti popřát dobrou noc" zubí se „Dobře, dobrou noc" beru kraj peřiny a sedám si po něj „Už jdeš?" mračím se na Camerona „No taky jsem si přišel třeba popovídat" usmívá se, mám otrávený výraz, dneska toho už mám plné zuby, ale nakonec souhlasím „Dobře" kývu „Jo?" blíží se k posteli, celá se přikrývám peřinou „Jo" pokládám knížku na noční stolek. Cam leze za mnou do postele, sedá si do tureckého sedu „Tak?" naznačuji, ať už mluví „Tak. Pověz mi něco o sobě, nebo o své rodině" navrhuje „Vážně? Nic lepšího nemáš? O mě toho víš až moc, pověz mi něco o sobě, něco co nikdo neví" převaluji se na bok a poslouchám „Dobře, takže když jsem byl malý, nesnášel jsem houpačky, přímo nenáviděl. Protože jsem se jednou houpal, fakt hodně houpal. No a ta houpačka se nějak převrátila a já spadl čelem přímo na takovou ohrádku okolo, rozbil jsem si čelo. Tady vidíš" odkrývá si vlasy z čela a já vidím nepatrnou jizvičku tam kde mu začíná lajna vlasů „Aha to je zajímavé" směju se „Měl si spokojené dětství že?" usmívám se „To ano ale můj otec byl hajzl, fakt velkej hajzl" zadívá se do prázdna „No a co ty a tvoje dětství, co nejhoršího se ti třeba stalo?" zajímá se. Toho jsem se bála, je to dávno ale nikdy nezapomenu. Jen při pomyšlení na to hořím vzteky „Naty?" Cam mě ruší ze vzpomínání „Ano?" procitám „Nejhorší zážitek?" usmívá se „Vlastně žádnej, měla jsem super dětství" kývu „Dobře"

Prokecali jsme celou noc, vím toho o něm tolik ale zároveň tak málo. Taky to neměl lehké, ale časy se mění a teď je to lepší a lepší. Cameron je úžasnej kluk, plný překvapení. Nikdy mě nepřestane zajímat. Pozoruji ho, jak usíná a při tom usínám s ním. Pokládám mu hlavu na hrudník a padám do hlubokého spánku.

Cam mi mačká zadek a líbe, vyhrnuje mi tričko, ale beru jeho ruku a pouštím jí pryč „Ještě nejsem připravená" šeptám mu do rtů „Neboj, až na to dojde tak budeš" šeptá mi do ucha a opět mi vyhrnuje tričko „Nejsem připravená" říkám mezi zuby. Cama to ale nezastavilo, líbe mě na krku a strká do postele za námi. Leze obkročmo na mě a chytá mi ruce „Nechci to" zvyšuju hlas „Ššš" Cam mě kouše do ušního lalůčku „Ne nejsem připravená" snažím se ho ze sebe shodit, ale nejde to je moc těžký. Chce se mi brečet, Cam už mi rukou zajíždí pod triko „Nechci to" šeptám a slzy mi už tečou po tváři.

Procitám s křikem a se slzami na lících, rychle si sedám a rozhlížím se po pokoji. Cam se budí „ Naty?" mumlá. Sunu se od něj dál „Co se děje ty pláčeš?" sedá si a civí na mě. Nemůžu ze sebe dostat ani slovo. Jenom rychle dýchám „Naty to bude dobrý, byl to jen sen" přibližuje se a objímá mě, pevně se ho chytám a pláču, nevím proč, prostě to na mě padlo.

Vstala jsem celkem brzy, Cam ještě spí, nechám ho a půjdu si zaběhat. Převlékla jsem se do tepláků a mikiny, ráda jsou tu celkem chladná ale nádherná, ještě je šero. Může být tak 5 ráno, ještě jsem si nevybalila, takže si beru z kufru svoje sluchátka a boty na běhání. Nazouvám si je, sluchátka zapojuji do mobilu a pouštím písničku Stitches. Nasazuji si sluchátka a jdu ven. Běžím do central parku, přes malý most až na pláž. Uběhla tak hodina, ale pořád chci běžet.

Vracím se domů, ztratila jsem se, takže může být tak 9 hodin. Miluju ranní běh, dlouho jsem neběhala a tohle mi prospělo. Otevírám dveře bytu „Tady jsi! Kde si byla pro boha?!" vyhrkává na mě Martina „Neumíš brát mobil?" objímá mě. Sundávám si sluchátka „Promiň, vzbudila jsem se brzo tak jsem šla běhat a cestou jsem se ztratila" mířím si to k lednici, mám obří hlad „Cameron tu šílel"