Ano / Ne (Cameron Dallas CZ)

32

„Naty i kdybys neměla ruce, moje city k tobě to nikdy, nikdy! Nezmění"
_____________________
Je ticho, nic neříkáme a jen mlčíme. Cam na mě stále zírá, je čas mu to říct „Za dva dny odlétám" šeptám „Cože?" vyhrkává „Ne, ne, ne. Naty ne neodlétáš" plíží se ke mně „Nic mě tu nedrží" vrtím hlavou „A co já?" zvyšuje hlas „Came tohle nemá cenu" vstávám „Cože? Copak ty mě nemiluješ, nepamatuješ si, co jsme zažili, to chceš hodit za hlavu?" zvedá se za mnou „Ne to není tak lehký! Ty jsi ten kterej to posral jako první" už se neudržím „Nic jsem s ní neměl! Nemiluješ mě, no tak to už mě nemiluješ?" ptá se nahlas. Mlčím, Came jasně, že tě miluju moc „Natálie podívej se mi do očí a řekni, že mě nemiluješ" křičí. Jen vrtím hlavou a zase brečím „Řekni to" pobízí mě „Nemůžu" vzlykám a jdu pozadu ke dveřím.  Hmatám po klice, Cam jde pořád za mnou „Miluješ mě Natálie? Prosím" šeptá. Kývu, že ano, otevírám dveře a rychle mizím. Stojím za nimi a pomalu se sesouvám k zemi s hlasitým pláčem. Vnímám to bouchnutí do dveří, jak je Cam naštvaný.

_____Cameron_____

Bouchám pěstí do dveří a opírám se o ně. Jdu k zemi, otáčím se a opírám se zády o dveře. Začínám brečet, tak moc ji miluju a teď tohle. Nikdy jsem nemyslel, že vážně odletí, ne teď. Slyším její vzlykání zpoza dveří, ne Naty nedělej mi to. Chce se mi řvát vzteky. Za nedlouho to vzlykání mizí. Otevírám dveře a nikde, nikdo.

_____Natálie_____

Utíkám dolů, mám z něj docela strach. Utírám si slzy a padám do postele. Už dneska nechci na nic myslet, vůbec na nic...

Ráno mě budí zvonění mobilu. Lidi co to s váma je?! Hmatám ho, volá mi neznámé číslo, zvedám to „Halo?" začínám „Natálie? Tad- tady Julia" ozývá se. Julia? Ta mrcha?! Jak já jí nenávidím „Co chceš?" ptám se ostře „Chci ti říct, že jsem s Cameronem nic neměla" klesá hlasem „Cože?" divím se „Chtěla jsem, ale zrovna když jsem vešla k němu do koupelny, on už byl vysprchovaný a jen vyšel ven. Nic nebylo, ty jsi jen přišla v blbou chvíli" vysvětluje „Takže ty mi říkáš, že jsem se s ním pohádala zbytečně?" křením se „Vlastně ano"

„Jen mu prosím odpust a mě za to jak jsem se chovala. Uvědomila jsem si, že jsem se nechovala správně a že jen kvůli své posedlosti Cameronem, nezničím život i tobě" klesá hlasem „To je od tebe hezký. Víš myslím, že kdybys nebyla taková mrcha, mohly by, jsme být kamarádky" usmívám se „To ano" slyším smích „Dej mu ještě šanci a sbohem Natálie" loučí se „Pa" usmívám se a končím hovor. Tohle bych od ní nečekala. Jdu si udělat snídani, sypu ovesné vločky do misky a hledám mléko, v tom přichází Marťa „Ahoj" zaráží se „Ahoj" beru mléko a liju ho do misky „Co ty tady?" vytahuje si talíř „Prostě jsem tu" zvedám ramena „Stalo se něco?" nechápavě se na mě mračí 

„Ne nic" vrtím hlavou a mířím si to k pohovce „Řekni mi to" vzdychá „Cameron mě naštval" kývu a sedám si „V jakým smyslu?" bere si chléb „To už je jedno, už jsem to vyřešila. Jen mě prostě naštval tak jsem dorazila dřív" dávám si do pusy první sousto cereálií.

Za nedlouho někdo klepe, Marťa se na mě nechápavě dívá „Nejsem tu" šeptám a jdu do svého pokoje. Cereálie si pokládám na noční stolek a poslouchám za dveřmi. Ozývá se mužský hlas „Pust mě Martino" naléhá ten kluk nebo muž, myslím že je to Cameron „Není tu Camerone"

„Came!" slyším Marťu a kroky poblíž mého pokoje, rychle zamykám „Natálie?!" ozývá se „Vím, že tam jsi, prosím otevři" klesá hlasem, mlčím. Mám ho pustit nebo ne? Mám mu říct o tom telefonátu? Kroky jsou pořád dál „Camerone" otevírám a zastavuji ho, je už skoro na chodbě, otáčí se a s úsměvem míří ke mně „Co chceš?" zavírám dveře mého pokoje.

__________________________________

Další díl je tady :) Snad se líbí :D