Neighbor

11.

"No tak dělej, zvedněte to." klepala jsem nohou jako bych potřebovala nějakou návikovou látku.

"Bojíš se o mě?" hlas mě vyděsil tak, že mobil letěl metr daleko a já měla postavené snad všechny chloupky.

"Jaktože stojíš, když jsi před chvílí ani nedýchal." došlo mi po chvíli co jsem se vzpamatovala.

"Kouzlo. Bůh mě má asi rád." řekl a skřížil si ruce na prsou.

"Moment. Tady něco nehraje." pomalu mi to začalo docházet.

On tam jen hloupě stál v debilní póze a usmíval se na náznak vítězství.

"Ty debile!!! Uvědomuješ si, že jsem málem zavolala záchrannou službu kvůli tvým debilním vtípkům. Málem jsem měla infarkt, že jsem našla mrtvou osobu." vyjela jsem a přitom do něj strkala.

Chápu projímadlo, chápu hlasitou hudbu, ale předstírat poranění nebo smrt to už je moc.

"Brr. Klid kotě, žiju. Neumřel jsem ti." začal se smát, když chytl mé ruce.

"Jsi fakt debil!" prskla jsem po něm a nato se vyvlékla z jeho pevného stisku.

"Ale baby, přeci se na mě nebudeš zlobit." rozešel se zamnou.

"Nemluv laskavě na mě." kráčela jsem co nejrychleji to šlo. Momentálně byly moje kroky sloní.

"No tak. Vím, že tě přitahuju." stále kráčel zamnou.

"Jsi fakt trapnej." snažila jsem se nedát najevo svou naštvanost.

"Dostanu tě a ty to víš." křikl.

Zastavila jsem a čekala než dojde ke mně, jelikož jsem věděla, že předemnou stojí už můj barák.

"Tak hele. Nikdy, ale opravdu nikdy s tebou nic mít nebudu. A jestli se to někdy stane tak ti říkám, že se raději zabiju než žít s pocitem, že jsem něco měla s takovým debilem. Zamysli se prosím nad sebou." vyklopila jsem ze sebe a přitom po celou dobu mluvení máchala rukama.

Otočila jsem se na patě a odkráčela domu. Ani jsem se neobtěžovala se ohlédnout nebo mu dát šanci něco říci.

Je tak nevychovanej, namyšlenej, neumí mluvit s dívkami. Je věc, která mi na chlapcích vadí a to je, že si myslí, že můžou mít každou. Taky vím, že několik holek je, že jdou a na tom oni získávají takhle veliké ego.
Projevit zàjem, ukázat, že chci opravdu poznat jen jí? Jo proč ne. Nevím jestli je opravdu takový a nebo ho k tomu něco nutí takovým být, ale je to zvláštní. On je zvláštní.

Po příchodu domu jsem si dala místo studené sprchy teplou, jelikož se venku při cestě domu vcelku ochladilo.

"Brit?" zavolala jsem na ní, když jsem sešla schody.

Přešla ksem ke gauči, kde ještě před chvílí koukala na televizi.
Spí jak zabitá. Došla jsem ke skříni a vytáhla z ní chundelatou deku, kterou jsem došla přikrýt Brit.

***
"Mami, co se děje. Kde je Lukas?" Přiběhla jsem do nemocnice celá udýchaná a uviděla mámu s tátou a oba uplakaný.

"Holčičko, Lukas dostal v noci záchvat." vzlykala máma.

"A co je s ním, jak na tom je?" slzy se mi začaly řítit z očí a já se je ani nepokoušela zastavit.

"Vy jste rodiče?" zeptal se pán v bílém plášti.

"Ano." vychrlil otec.

"Je nám líto, ale..." nestačil dopovědět.

"Neeeeeeeeeeeeeee." křik se rozezněl všude.