Neighbor

91.

Kráčela jsem ke svému domu. Slzy mi stékaly po líci a já jim nechala volný průchod.
Tolik bolesti, co člověk zažije za tak krátkou dobu. Tolik špatných, ale zároveň tak krásných chvil v jednom okamžiku, nechápu to. Nechápu.
Já jsem se nikdy nebála lásky. Nikdy pro mě nebyla plná strachu a bolesti. Moje představa o lásce byla krásná. Byla plná šťastných chvil na které člověk nikdy nezapomene, ale jak se zdá, láska je opak mé představy. Přišel on a ukázal mi, co znamená jí cítit.
Ukázal mi, co je to strach, přijít o osobu, která vás drží pohromadě. Ukázal mi, co je to rozdělit se o vše, tajemství, přání a srdce.
Ukázal mi, jak moc je člověk schopen milovat. Za tak krátkou dobu vám přiroste k srdci.
Nejdříve ho nechcete pustit do té malé skulinky v srdci, ale když to uděláte, už nechcete nic jiného, než aby v ní zůstal.

Každá slza má svůj příběh. V každé mé slze je, ale a pouze on. Většinou vám pomůže jen ten, kdo slzy zavinil. Ten, kdo zavinil vaší bolest. Je to hloupé, ale také pravdivé. To je realita, tahle hloupá a plná bolesti realita. Nenávidím jí. Chci, aby to bylo jako v pohádce, ale to nikdy nebude. Máš sny, které ukazují tu krásnou představu, kterou chceš. Můžeš snít, můžeš si představovat a můžeš to uskutečnit. Sny jsou silné, tak jako bolest v srdci, co teď mám. A mně nezbývá nic jiného, než snít.

Sedím v koupelně, v rohu namáčklá na vaně a opřená o skříňku. Je to místo, kde se cítím bezpečně. Jako malá jsem se v koupelně schovávala před bubáky a mámou, když byla rozčílená.

"Zlato?" otevřely se dveře a v nich byla Brit. Okamžitě jí zmizel úsměv z tváře, který nahradil ustaranný pohled.

"Pojď ke mně." přisedla si vedle mě a vtáhla mě do objetí.

"Bolí to hodně?" zeptala se a rukou mě hladila ve vlasech. Moje slané slzy dopadaly na její krásné šaty.

Zakývala jsem hlavou na souhlas.

"Miluješ ho hodně viď?" povídala dál.

"Ano." zašeptala jsem.