Neighbor

66.

Vytrhla jsem mu svou ruku z jeho sevření a vyšla z mého pokoje.

"To mi na to ani nic neřekneš?" křikl zamnou už na chodbě.

Zastavila jsem se a otočila se na něj se zoufalým obličejem.

"Harry, co ti na to mám říct? Nemám ti na to ani co říct. Já nevím, prostě už nevím." rozhodila jsem rukama a do očí se mi nahrnuly slzy.

"Odpustíš mi vůbec někdy?" uklidnil svůj hlas i výraz.

"Já nevím." otočila jsem se a nechala ho tam stát, bez jasné odpovědi. Vím, že mu to neulehčuji, ale on mě to nikdy neulehčil.

Seděla jsem venku na houpací lavičce, přes sebe deku a v ruce držela horký višňový čaj, ze kterého jde ještě pára. Koukám před sebe do prázdna. Stromy se za pomocí větru hýbaly ze strany na stranu, větve se mezi sebe pletly.
Všude bylo takové ticho a já si ho užívala, ačkoli mi i trochu vadilo. Nutilo mě tolika přemýšlet o věcech, které prostě řešit nechci a nebo na ně neznám odpověď.
Nejraději bych od všeho utekla a hodila to za hlavu. Nic neřešit, prostě ať se to vysvětlení najde samo. Kéžby ta realita nebyla tolika těžká.
Vše nechat na pospas osudu, chtěla jsem to i teď od nového příchodu do Anglie, ale jaksk mě osud potrestal.

"Darcy?" přerušil mé přemýšlení Lukasův roztomilý hlásek.

"Ano?" pohlédla jsem na něj a koutky hodila do úsměvu.

Lukas se přesunul ke mně a usedl na houpací lavičku.

"Co se děje?" udělal smutný výraz a ruce si skřížil na prsou ze zimy.

Přitáhla jsem ho k sobě a schovala ho pod huňatou deku. Jednu ruku jsem hodila přes jeho rameno a tím ho na sebe více namáčkla.

"Nic se neděje. Jen jsem ráda, že jsem tu konečně s vámi." upila jsem z hrnečku a zadívala se opět do dálky.

"Slyšel jsem vás se hádat na chodbě." pohlédl na mě.

"Aha. A víš, že se cizí rozhovory neposlouchají?" pohladila jsem ho po tváři.

"Už nejsem malý kluk, abych nepoznal, že se něco děje." udělal uraženy výraz.

"Vždyť já vím. Jen jsme se s Harrym trochu nepohodli." svěřila jsem se mu a zadívala se do jeho krásných modrých očí.

"I když ho mám rád, tak mu pěstí dát můžu." zasmála jsem se nad jeho poznámkou.

"Budu si to pamatovat." udělala jsem upřímný úsměv.

"Ahoj děti." vyrušili nás rodiče, kteří se vrátili z nákupu.

"Ahoj." pozdravili jsme se je a zvedli se z houpačky.

"Kde máte Harryho?" zeptala se mamka a táhla dvě tašky.

"Asi nahoře." řekl Lukas a tašky od ní převzal.

***
Všichni jsme se navečeřeli a já se odebrala do svého pokoje.
Jakmile jsem otevřela dveře zarazila, jsem se.

Na stole byla váza v které bylo deset růží a čokoládová bonboniera ve tvaru srdíčka a vedle toho položený dopis.

Názor? :*