Neighbor

65.

"Ahoj. Já jsem Mike." představil se hned jak ho spatřil.

"Harry." vynuceně vystřelil ruku k té jeho a ironický úsměv s žílamy na čele, zdobil jeho obličej. Dokud jsem se nevzpamatovala, stála jsem tam jak kamenný sloup a pozorovala je.

"Pojď Miku. Musíš mi toho, co povyprávět." řekla jsem a vrhla se mezi ně. Mika jsem odtáhla do kuchyně a posadila ho k jídelnímu stolu. Na Harryho jsem jen koukla s vraždícím pohledem.

Nemá důvod se zlobit. To on mě zradil a poslal do kolen. Mike je můj přítel od dětství. Neviděli jsme se věčnost.

"Povídej a přeháněj." usedla jsem naproti němu na židli.

"Ne počkej. Nedáš si něco? Čaj, kafe." stoupla jsem si na nohy a rozešla se ke konvici. Ani jsem nečekala na jeho odpověď.

"Čaj. Děkuji." zasmál se.

Poté co se voda dovařila, jsem ji přelila do hrnku a položila ho před něj na stůl.

"Přítel?" otázal se a pohled namířil do obýváku, kde měl tu čest se potkat s Harrym.

"Co? Harry?" trochu jsem zpanikařila.

"Ano. Přesně tak." kývl na souhlas a jemně se usmál.

"Nee." protáhla jsem mou odpověď a on nadzvedl obočí.

'Je to na dlouho." sklopila jsem svůj pohled na ubrus, který zdobily kytky.

"Povídej." pobídl mě a chytl za jednu ruku. Chce se mi svěřit Mikovi? Dusím to v sobě už dlouho, což je pravda.

***
Mike u nás strávil asi dvě hodiny. Pověděla jsem mu celý příběh o mně a Harrym. Nadšený z něho moc nebyl, ale i tak řekl, že jde vidět, že si mě hezky chrání. Což asi poznal z jeho výrazu, když se mu představoval.
Mike mi povídal i o jeho život. Zjistila jsem, že pobýval rok v Japonsku, kde se mu moc nelíbilo.

Odebrala jsem se do svého pokoje a zapla si film na notebooku.

***
"Kdo to byl?" vlítl mi do pokoje Harry.

"Klepe se." křikla jsem na něj a posadila se.

"Kdo to byl?" opakoval svou otázku A naštvaný výraz mu nemizel.

"Mike, tak se ti představoval. Pamatuješ? A co ti je vůbec do toho.?" prskla jsem po něm a vstala z postele, že půjdu do obýváku, ale chytl mě za ruku.

"Pusť." naštvaně jsem zabručela a pohlédla do jeho tmavých očí, které byly plné zlosti, žárlivosti a chtíči.

"Je mi do toho hodně. Proč myslíš, že jsem za tebou jel na letiště? Proč myslíš, že jsem s tebou jel až do LA.? Proč kurva myslíš, že jsem v domě tvých rodičů?" chrlil ze sebe věty a já hleděla do jeho očí a snažila se vše pobrat.

Jestě je brzy, abych ti odpustila a jestli vůbec odpustím. Řikala má mysl v mé hlavě.

Co, když vás člověk zradí? Co, když vám hodně ublížil? Co, když on je ten důvod vašich slz. Co, když nevíte jestli mu vůbec ještě odpustíte.
Jedna věta. Jste ztraceni ve svých myšlenkách, ve své mysli, ve vašem srdci a bloudíte vším, jen aby jste našli pravdu.

Názor na tento díl? :*