Neighbor

72.

Dočetla jsem dopis a utrousila několik slz. Slané kapky padaly na list, který si říkal Harryho dopis.
Miluji tě. Promítalo se mi v hlavě stále dokola. Chci ho teď obejmout a říci mu, že je vše v pořádku, ale není tu. Sakra, on tu přeci není. Rozplácla jsem se na postel a nechala volný přístup pláči.
Byla jsem tak vyčerpaná, že jsem usla. Nechtěla jsem zavřít oči, ale moje víčka byly tak těžké, že se zavřely a ukázaly mi sladkou říši snů.

"Harry." křičela jsem na něj mezi velkýl davem lidí.

"Kruci. Stůj!" znovu jsem křikla.

Rozeběhla jsem se za ním. Prodírala jsem se mezi lidmi a do každého strkala, abych se k němu dostala co nejrychleji.

"Ty mě neslyšíš?" držela jsem ho za ruku, ale on šel dál a nevnímal mě.

V tu chvíli naproti nám vyšla krásná dívka, která mu skočila kolem krku. Byla to krásná blondýnka.

"Harry, miluju tě." křikla jsem, ale on se ani neotočil.

"Nechci tě ztratit." špitla jsem mezu vzlyky, ale to už odcházel s krásnou dívkou a já měla pohled na jeho záda.

Celá spocená jsem křikla a zvedla se z postele. Po pokoji panoval téměř už den.
Zhluboka jsem rychle dýchala a vše vstřebávala. Slzy se kutálely po mé tváři a já je neměla sílu ani zastavit.

"Mami." zakřičela jsem nahlas.

Během dvou minut vtrhla do mého pokoje má maminka se strachem v očích.

"Zlato, co se děje?" zeptala se.

Nic jsem neřekla a začala potichu vzlykat.

"Drahoušku." přešla ke mně a vtáhla mě do mateřského objetí.

"Chybí mi mami." špitla jsem a více jí zmáčkla.

"Zlato, ty mu určitě taky." pohladila mě po tváři.

"Když odjížděl, byl celý zdrcený. Smutný a úplně bez nálady a bez jakékoli emoce. Řekl mezi dveřmi ať ti vzkážu, že tě miluje a nikdy na tebe nezapomene." pohladila mě po vlasech a líbla mě do nich.

"Ale je už pryč." promluvila jsem opět zdrceně.

"Ale nikdy není pozdě." koukla se na mě a tím mě donutila pohlédnout do jejích očí.

"Co tím myslíš mami?" utřela jsem slzu z tváře a zoufalým pohledem na ni pohlédla.

"Dnes jedeš domu. Sbal si věci a leť za ním. My za tebou brzy přijedem." vstala z postele a opět mě vtáhla do pevného sevření.

"Pokusím se." pokusila jsem se o úsměv, ale moc se mi nepovedl.

"Dítě nechci slyšet celý váš příběh, řekneš mi ho až budeš připravena, ale jedno vím jistě, že se oba velmi milujete." usmála se na mě.

Některé věci, co člověk udělá nejsou vždy správné.
Milujete? Trpíte.
Jste nezadaní? Cítíte se sami.

Vše je složité, ale také každá složitost má své řešení.
Nikdy na nic nejsme sami, vždy tu pro nás je opora, která nám ze všeho pomůže.

Názor? :)