Neighbor

73.

Už sedím v letadle a doufám, že ten let uteče co nejrychleji. Slyšela jsem naskočení motorů a za chvilku už se letadlo rozjelo po runwayi.

"To je mi, ale náhoda" uslyšela jsem hlas a později si ke mně i někdo přisedl. Natočila jsem hlavu směrem k dotyčnému. Byl to Joye. Ten kluk, který se mnou odlétal z Anglie.

"Joye? Co tu děláš?" koukala jsem zmateně.

"Říkal jsem, že pracovně často létám." pousmál se.

Také jsem se jemně pousmála a dál nic neřekla.

"Přítele jsi nechala doma? Nedivil bych se" zabrblal si spíše poslední větu pro sebe.

"Není to..., no to je jedno." mávla jsem rukou.

"Naše setkání bude nejspíše osud. Nemyslíš?" znovu vykouzlil na svém obličeji úsměv.

"Každý to nazýváme jinak. Nevěřím na osud." zkroutila jsem svá ústa.

To je zase téma. Pomyslela jsem v mém podvědomí.

"A jak tomu říkáš ty?" podíval se na mě zamyšleně.

"Pouhá náhoda." mrkla jsem na něj a u toho mlaskla.

***

Zbytek letu probíhal v klidu. Pustila jsem si film u kterého jsem nakonec usnula. Probudil mě až Joye, když jsme přistávali.

"Rád tě ještě někdy uvidím." řekl, když jsme šli letištní halou ven.

Mlčela jsem, protože on hned navázal další větou.

"Mohli by jsme spolu někdy někam zajít. Pokud to nebude tvému příteli vadit." zašklebil se ironicky nad slovem přítel.

"Dobře. " odpověděla jsem mu a přitom mávla na taxíka.

"Fajn." rozzářil se. A pomohl mi s kufrem do taxíku.

"Počkej, nemám na tebe číslo." křikl, když jsem usedala.

"Věříš přeci na osud." zavřela jsem dveře a jela taxíkem rovnou domu.

Když taxík zastavil před mým domem, můj pohled hned sjel k Harrymu domu. Bylo mi opět do pláče.
Nepříjemný pocit uvnitř mě, že už ho nejspíš nikdy neuvidím je stále silnější.
Smutně jsem vyrazila do mého domu.

Vybalila jsem si věci v tom nepříjemným tichu, které mě obklopovalo.
Cítím se teď tolika sama. Je mi smutno, nevím co mám dělat, ale z tohohle se nejspíš zblázním.
Rozhodla jsem se pro teplou sprchu, abych se trošičku odreagovala. Ale bohužel ani sprcha nepomohla.

Zabalila jsem se do teplé, huňaté deky a do rukou uchopila hrnek s teplým čajem. Vlezla si na pohovku a zapla televizi.
Všechny slova mi stejně unikaly, jelikož jsem myslela na něco úplně jiného.
Cítím se vyčerpaná a unavená ze všech pocitů.
Propadla jsem do říše snů, ze které mě zase vyrušil zvonek.
Rozespalá jsem se přišourala ke vchodovým dveřím. Totálně mimo jsem otevřel.

"Nemohl jsem odletět."