Neighbor

58.

Nádech, výdech. Slza dopadla na domovní hnědou podlahu a já se narovnaně obrátila a kráčela schod po schodu ke mně do pokoje. Každý krok od něj bylo jako bodnutí nožem do mých zad.
Myslím, že tohle je první věc, kterou dělám správně.

Holka, hlavu vzhůru. Povzbudila jsem se a snažila se stírat slzy, které se stále draly na povrch.

"Darcy, neodcházej." bouchnutí do dveří a křik. Otočila jsem se směrem k domovním černým dveřím a utřela si slzu.

"Zbohem Harry," kuňkla jsem a kráčela dál po schodech se zlomeným srdcem.

"Darcy, prosím." další zoufalý výkřik, který proběhl v mé zmatené hlavě.

V pokoji jsem vyndala svůj velký, černý kufr a začala do něj skládat oblečení ,které jsem tahala ze své skříně. Plakala jsem jak malá.
Věci jsem tam začala házet na hromádku a u toho vydávala vzlyky.
Triko, které jsem chtěla vyndat ze skříně se mi zaseklo a já tahala a tahala. Ano, právě jsem si vybíjela vztek na svém tričku. Mohla jsem ho jen tak odháknout, ale já surověji škubala.

"Kurva." křikla jsem a posadila se na postel.

"Nebreč a pokračuj." povzbudila jsem se a začala znovu skládat věci.

Doběhla jsem si do koupelny odmalovat rozteklou řasenku a učesala si vlasy.
Ze skříně jsem vyndala oblečení v čem se chystám odjet. Navlékla ho na sebe, popadla kufr a naposledy se rozhlédla po svém pokoji.
Vytáhla jsem telefon z kapsy a zavolala si taxíka, při vší práci si objednala i letenku.

Stojím venku, předemnou kufr plný věcí a já jsem odhodlaná opustit na nějakou dobu toto město. Tyhle lidi a vymazat Harryho ze své paměti.
Kapky deště mi padají do vlasů a některá z nich dopadne i na můj obličej.
Světla z odrazu lampy mi svítí do mých oteklých očí.
Najednou se tu objevil taxi a já na nic nečekala. Kufr jsem uložila do kufru od auta a šla usednout do taxíka. Teplo mi rozehřívalo mou studenou kůži za doprovodem štiplavé bolesti.
Řidiči jsem nadiktovala kam to bude.
Rozhlédla jsem se k domu a zahlédla Harryho.

"Prosím jeďte." křikla jsem na řidiče.

Uposlechl mě a my se rozjížděli od domu do tmavých ulic.

Harry se rozeběhl za autem a mohla jsem z jeho úst rozpoznat jak něco volá.
Pohled jsem přemístila na cestu a setřela opět nezbednou slzu.

Hlavu vzhůru princezno, padá ti korunka.
Princezno, slova mé matky, když jsem byla ještě malá holčička. Vždy mi máma popisovala vše jako pohádku, ale nikdo neřekl, že zlomené srdce bolí více než odřené koleno. Nikdo neřekl, že kvůli tomu ze sebe vydám tolika slz než při pádu na zem. Nikdo neřekl, jak moc to bolí. Vše se zdálo být jako pohádka. Pohádka se šťastným koncem. Dokud nepřišla ta krutá realita a neukázala mi, jak to opravdu chodí a jak to všechno bolí.
Dávej, ale do jisté míry. Věř, dokud tě nezradí. Miluj, ale tak jako on tebe.

"Princezno, co jsi čekala?"

"Že mě možná bude také milovat."

"Prober se a vítej v realitě."

Tak co na to říkáte? Za včerejší komenty moc děkuju a moc si jich važím.

Názor na dnešní díl? :)