PŘIPRAVUJE SE NOVÁ VERZE
(původní kniha obsahuje chyby a nelogičnosti, berte to prosím na vědomí)
Jste skokan, běžec, silák nebo mudrc?
Koneckonců je to jedno. I tak je vaše šance na přežití hluboko v mínusu.
Sektory. Obrovská prostranství ohrani...
To jediné, co mi zbývalo, byla prchavá naděje. Vidina lepšího života, svobody. Dýchal a pohyboval jsem se mimo tábor, ale i přesto mě celé dny sužoval pocit uvěznění. Tohle okolní prostranství mělo být výhrou, ale jak se ukázalo, konec se ukrýval mnohem dál, než jsem si zprvu myslel.
Cíl.
Brána.
Východ.
Pálily mě nejen nohy, ale i vyschlý krk, oči. Modlil jsem se, aby to bylo pouze z vyčerpání, protože kdo ví, zdali k lesním nástrahám nepatří i pavučiny, jejichž vlákna způsobují pocit ochrnutí. Úspěšně se mi podařilo nepolevit dalších deset minut, ale poté se má levá ruka dotkla hrubého povrchu kůry stromu a já zastavil. Nevnímal jsem ani, jak dlouhý a namáhavý běh jsem zrovna urazil.
Šlo pouze o to, abych našel ztracený dech, zklidnil rychle bušící srdce, odpočinul si, ale především zůstal i nadále ve střehu. Každá další vteřina mohla být tou poslední. Věděl jsem, že to nesmím vzdát, ale únava mě zcela ovládla a já se sesunul podél kmene vysoké a mohutné borovice k zemi.
Z batohu jsem vytáhl láhev a následně se napil. Voda bohužel zajistila jen krátkodobý chladící účinek – nezměnilo to nic na tom, že jsem byl vyčerpaný z nekončícího útěku, který se podobal hře na kočku a myš. Potřeboval jsem víc času. Úkryt. Bezpečné útočiště. Cokoliv.
Před lovci se neschováš, to je nemožné.
Hlas v mé hlavě měl pravdu. Byli všude. Nehledě na to, že jsem je dobrou půlhodinku nespatřil, i teď mě přemáhalo podezření, že jeden z nich stojí přímo za vedlejším stromem a pozoruje mě skrze hledí své zbraně. Chystal jsem se vrátit láhev, kam patří. Ruka se už natahovala pro batoh, ale můj pohled se zastavil na mém černém tričku. V té chvíli jsem se hluboce nadechl – a stačilo málo k tomu, abych i zapomněl dýchat.
Má hruď, přesněji oblast srdce, byla označena malou červenou tečkou. V ten moment mi došlo, že zdání neklamalo. Znovu mě našli. Zkusil jsem zůstat v klidu a co nejnenápadněji uchopit popruh batohu. Odstřelovač – ten, který mě měl na mušce – stále nevystřelil. Napadlo mě, že čeká na rozkaz, tudíž jsem se snažil nedat najevo, že o něm vím.
V co nejkratším čase se mé tělo odtrhlo od borovice a já se následně dostal za její kmen z druhé strany. Ozval se výstřel. Lovci už věděli, že si jich kořist všimla. Střelec se trefil do stromu a já se bez dalšího otálení dal znovu do běhu. Nevěděl jsem, kolik jich je. Chodívali většinou v početných skupinách, ale už jsem narazil i na pouhou dvojici. Tentokrát mi ale štěstí nepřálo a já za sebou uslyšel časté výstřely. Tohle na malý počet bohužel nevypadalo.
Na další odpočinek nebyl čas. Na moji obvyklou hrstku nadávek jakbysmet. Běžel jsem dál, jako kdyby mi šlo o život, což byla v mém případě vlastně pravda. Buďto smrt, anebo další roky za ostnatými dráty a chladnými stěnami. Nedokázal jsem určit, co bych si vybral raději.
A najednou se z čista jasna přímo přede mnou nacházel konec lesa. Na malý moment mě naplnil pocit vítězství. Opravdu jsem to dokázal? Pak mě ale prudce zastavilo jisté překvapení. Stromy zde sice končily, ale s nimi i půda pod nohama. Nacházel jsem se na samotném okraji hlubokého srázu. Vypadalo to, jako kdyby někdo rozsekl dvě desky a jednu vyzdvihl do výšin – přesně tam můj útěk skončil. Rovný řez se táhl možná i kilometry daleko. Les ale přece jen pokračoval, jenom o nějakých devadesát metrů níž.
Sakra! Pomyslel jsem si, a to právem. Ocitl jsem se v pasti. Po rychlém otočení se mi naskytl pohled na příchozí lovce: všichni byli oblečeni v tmavě zelených oděvech a obličeje jim zakrývaly plynové masky různých druhů. Blížili se pomalu s jistotou, že už nikam neuteču. Tentokrát ne.
Zůstali stát v půlkruhu okolo mě a, možná se mi to jen zdálo, libovali si v mé bezmoci a beznaději. Pak vykročil blíž jeden z nich a masku si strhl. Poznal jsem mě známého a nenáviděného velitele loveckého týmu Brayena Waltera.
„Hra skončila, chlapečku. Teď pomašíruješ zpátky k ostatním, ale nemysli si, že tě trest mine. Za takovou drzost, jako je útěk, se musí holt platit. Pravidla jsou pravidla." Povýšenecky se narovnal a nezapomněl přidat úsměv, aby mi náhodou neušlo, že si to velmi užívá.
To bych to ale samozřejmě nebyl já, kdybych se neusmál také, což ho překvapilo. Jestli čekal, že budu prosit o odpuštění, tak byl na omylu. Pro jistotu, aby jim bylo všem jasné, že je mi to jedno, jsem se zdviženým prostředníčkem přidal ještě falešnější úsměv, než byl ten předchozí.
Výraz Waltera pominul a on poté znovu promluvil: „Však ono tě to přejde. Ještě budeš litovat."
Poté dal rukou povel jednomu z nejblíže stojících lovců a ten na mě zamířil uspávací puškou. Nevím proč, ale v tu chvíli jsem si přece jenom přál, aby mě raději z toho srázu shodili.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Zdravím všechny nové čtenáře!
Vítám vás u vůbec první části trilogie, která vlastně ani nemá oficiální celkový název. Postupem času jsme jí ale se čtenáři začali jednoduše říkat: „Trilogie z padlého světa".
Jedná se o kombinaci hned několika žánrů, jde o blízké sci-fi, ale nejdete zde i akci, dystopické prvky a občas i nějaký ten humor.
Snad se vám toto menší uvítání do děje líbilo a zároveň doufám, že se třeba rozhodnete vydat na nebezpečnou cestu skrze sektory společně s hlavními hrdiny. Nahoře si můžete pustit novější verzi traileru, která by vás mohla případně trochu více navnadit a přiblížit vám lépe příběh.
