PŘIPRAVUJE SE NOVÁ VERZE
(původní kniha obsahuje chyby a nelogičnosti, berte to prosím na vědomí)
Jste skokan, běžec, silák nebo mudrc?
Koneckonců je to jedno. I tak je vaše šance na přežití hluboko v mínusu.
Sektory. Obrovská prostranství ohrani...
Zdravím! :) Jako první vám s radostí potvrzuji, že druhý díl opravdu bude. Takhle to přece nemůže skončit! Tímto příběhem žiju tak dlouho! :D Tolik nápadů ještě nebylo využito, byla by to škoda. Takže, pokračování ponese název Město vzdoru a již ho můžete nalézt na mém profilu. Nuže, budu moc vděčná každému, kdo se rozhodne se mnou zůstat a číst dál. :)
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
~ ZAJÍMAVOSTI ~
No. Myslím, že už je načase přejít k těm menším faktům. Rozhodně doporučuji přečíst, pokud se chcete dozvědět něco více z mého pohledu a plánování. :)
1) Existují dvě verze šestnácté kapitoly. Pokud bych se tehdy rozhodla pro druhou, Jeremy by zřejmě přežil, potom by ale celý příběh směřoval jiným směrem.
2) Ralf měl původně na hadí uštknutí zemřít.
3) V zimní části, cca někdy během putování Sektorem 6, se měla objevit Nina. Nakonec z toho sešlo. Btw. Pamatujete si na ní vůbec? Je to ta nemilá holka z tábora, co neměla Kate zrovna v lásce. :D
4) Jméno Garred zaznělo v příběhu ještě dříve, než se silák vůbec objevil v desáté kapitole na scéně. A to na začátku kapitoly druhé, když velitel vybíral pomocníky do zahrad.
„Emily, Tiffany, Garred, Jason, Kim a Stefan." Jména byla ohlášena a já si s úlovou oddechla. Takže budu dneska jinde... Alespoň nějaká dobrá zpráva.
5) Jak se zrodil Sektor smrti?Kdyby se mi onehdy nezdál jeden důležitý sen, příběh by nikdy nevznikl. Bylo to docela dávno, ale jedná se o ten nejdelší, který si opravdu dobře pamatuji. Zde jsem vám ho celý, jako takovou větší zajímavost, napsala. :)
Sen:
Začínalo to v táboře, z něhož jsem z nějakého důvodu potřebovala nutně utéct. Všude byly děti. Místní se tam k nám nechovali vůbec hezky. Setkala jsem se s pár malými holkami (odhadem možná kolem šesti let). Všechny se zdály nehorázně nešťastné a prosily mě, abych je vzala s sebou. Svolila jsem, pak se najednou setmělo a my už prolézaly pod vysokým plotem tábora.
Putovaly jsme jehličnatým lesem a utábořily se mezi zvláštníma dvěma kameny. Tady následuje dost podivná část o nalezení průchodu v zemi, jenž vede do malé jeskyně, kde jsem pak ve snu potkala úplně náhodný lidi z naší školy. Řekli nám, že si jen odpočinou, ale poté musí jít dál a my prý brzy zemřeme, pokud nepůjdeme také.
Těm malým holkám byla zima a připadalo mi, že je musím ochránit a cesta by byla pro ně nebezpečná. Zůstaly jsme, doufala jsem, že nás v té jeskyni nikdo neobjeví. Než ti týpci z naší školy odešli, jeden z nich mě před čímsi varoval. Nepamatuji si přesně, co pověděl, ale vzápětí zmizeli všichni.
