Sektor smrti ➵ Kniha 1. ✓

Kapitola 18. Na hlídce

Když vám zemře kámoš, nesete to těžce. Pokud vás ale předtím stihne zradit, bolí to ještě víc. Jeremy nás opustil. Ten, který se vždy tak mile usmíval, vtipkoval, dokázal zvednout náladu – ten, který nechtěl riskovat. Občas byl na Benovi poznat smutek. Já s ostatními jsem Jeremyho přece jen dlouho neznala, ale i tak mě to mrzelo.

Pokud bychom žili normální život, o kterém jsem čítávala v knihách, truchlili bychom teď všichni. Neustále bychom si ho připomínali a kdo ví, co ještě. Jenomže žijeme na místě, jako je toto. Musíme být neustále ve střehu a soustředit se. Garred měl pravdu, když říkal, že nemáme na výběr a je načase jít dál a hodit to za hlavu. Děsí mě spousta věcí, ale nejvíce to, že si nemohu být jistá, jestli byl Jeremy poslední. Vždycky to může být horší, to už jsem pochopila.

Zapomeňme na minulost, nemysleme na budoucnost a žijme přítomností. Tímto se člověk v sektorech musí řídit, jinak to nejde.

Čas plynul jako voda v řece. Ukázalo se, že lovci opravdu odjeli pro zásoby a pokud se již stihli vrátit zpět, zatím nenašli jedinou stopu, jež by je zavedla k nám. Sektor 4 je obrovský, hledají tím pádem jehlu v kupce sena. Od jejich nečekané střelby u západní zdi jsme se s nimi nesetkali. Během následujících hodin jsme proto putovali vzdušnou čarou směrem k východu, s cílem dostat se konečně k té správné bráně.

Alex do naší malé skupiny dokonale zapadl a doplnil nás. Trvalo mu celé odpoledne, než se pořádně rozmluvil, ale nyní už mu přátelské konverzace nedělaly problém. Sdělil nám mnoho prožitků ze sektorů, kterými procházel společně s jeho zesnulými přáteli. Například jsme se dozvěděli, že málem utonul v Sektoru 2, v němž se prý nacházejí obrovské močály, které dokážou stáhnout člověka až ke dnu. Běhal mi z toho mráz po zádech.

Důležité ale bylo, že už ani jeho pocit viny a smutek neovládaly. Jak už jsem říkala, tady stačilo pramálo truchlení, než dané osobě došlo, že takhle to tady zkrátka funguje. Tohle jsou sektory, náš nynější život. Tohle je zkrátka test, kterým musíme projít, navzdory všem těm krutým překážkám.

Slunce se chystalo ke spánku a my úspěšně vyhledali menší mýtinu s hustými jehličnatými stromy kolem. Rozhodli jsme se, že se zde utáboříme a pokračovat budeme po svítání. Utahaní jsme ale byli dost nebo mi tak alespoň připadal můj mladší bratr.

„A pak proton říká: proč musíš být pořád tak negativní?" uslyšela jsem konec jednoho z dalších vtipů Alexe. Nikdo se nesmál, tedy až na mudrce.

„Neber si to zle, ale možná by to chtělo zkusit jiný druh humoru," zakroutil hlavou silák a opřel se o nedalekou borovici. Batoh odhodil neznámo kam hned poté, co si z něho vyndal pár věcí na noc. No jo, unavený Garred je velice nevrlý Garred.

„Ale no tak! Chápete, ne? To říká jako tomu elektronu, protože má záporný náboj, takže je negativní," vysvětlil nám a zoufale rozhodil rukama.

Tommy se překvapivě zasmál.

„Ha, vidíte! Tommymu to legrační přijde!"

„Promiň, Alexi, ale já se vlastně jenom zasmál tomu, že to nechápu ani po tom, cos to vysvětlil," omluvil se, ale tím tomu rozhodně nepomohl. Brzy jsme poznali, že se Alex lehce urazí. Zrovna teď si to mířil na opačnou stranu mýtiny, kde měl nejspíše v plánu trucovat a dělat uraženého po celý zbytek večera.

„Mrzí mě to, ale asi bych musel být mudrc, abych ho chápal," ozval se Ben a ve tváři se mu zjevil nemalý úsměv. Zdálo se, že ho to pobavilo. Byla jsem ráda, že už se zase dává do kupy a konečně má lepší náladu.

Škoda, že musela být příjemná atmosféra utnuta. „Jen nezapomeňte, že máte dneska v noci první hlídku," podíval se mým a skokanovým směrem Garred. „Já vás potom s někým vystřídám."

„Safra," pohlédla jsem na Bena. „Takže se dneska asi holt moc nevyspím."

„To zvládneš, alespoň máme štěstí v tom, že na nás nevyšla druhá polovina noci. To bychom byli teprve unavení." Ben vzal do ruky jednu ze zbraní, kterou před naším odchodem ještě stihl nabít. Já si odložila batoh a vzala si na sebe svoji černou mikinu, přece jenom tady bývá v noci chladněji.

Co nevidět jsme se ocitli v průběhu první fáze naší hlídky – kontroly okolí. Společně jsme si snažili povšimnout kdejaké nezvyklosti, ale temný les se zdál až neobvykle klidný. Skoro byste nepoznali, že se nacházíte na místě, kde jde každému o život.

Skokan kráčel sebevědomě a vyrovnaně. To samé se ale nedalo říct o mně, neboť jsem se za každou prasklou větvičkou vyděšeně otáčela. A to, i když jsem na ni šlápla já sama svojí neopatrností. Věděla jsem, že tady prostě nejsme sami. Nejenom lovci nám byli v patách. Daleko více jsem se obávala možného setkání se zmutovanými bestiemi.

„Bojíš se?" uchechtl se a zastavil.

Zmateně jsem na něho pohlédla a nervózně se mu úsměv pokusila oplatit. Své pocity jsem ale nedokázala skrývat věčně, tudíž jsem odvrátila pohled a zavrtěla hlavou.

Prask.

Bleskurychle jsem vrátila zorné pole na Bena. Určitě to taky musel zaslechnout! Srdce mi rychle bilo, ale jakmile jsem spatřila dva kousky klacku v rukách mého spoluhlídače, znovu jsem se uklidnila. Trochu mě to ale vytočilo. „Hele," dala jsem jasně najevo svůj názor, „tohle nebylo vtipný!"

„Ale jo, možná trochu jo," zasmál se a vzápětí se vydal plnit dál naši povinnost, a to se mnou za zády, protože jsem zde i přes mé nutkání urazit se, nechtěla zůstat sama.

„Nepřišlo mi, že se lovců tolik bojíš. Nebo za to může ta tma?" zajímal se, společně jsme nyní kráčeli mezi menšími keři.

„Já –" Nevím, jestli jsem v tu chvíli chtěla zalhat či mu jednoduše vyklopit pravdu o mé fobii, ale neměla jsem možnost větu doříct.

„Bacha!" Můj společník mě prudce strhl k zemi. Měla jsem tendenci vykřiknout, ale naštěstí mi stihl dát ruku přes pusu. Zmateně jsem na něho pohlédla a snažila se o vzpamatování.

Co se krucinál děje?!

Po chvíli ode mě ruku odtáhl, když poznal, že zůstanu zticha. I tak jsem ale měla pořádnou chuť ho přetáhnout opodál ležící kládou. Neptejte se mě, jak bych ji uzvedla. Třeba by mi pomohl pan silák, ale nic jiného, co by se dalo použít, v mé blízkosti nebylo. Pak jsem ale konečně pochopila, proč vlastně ležíme nehnutě vedle sebe za hustými keři a ani nedutáme.

Jak jsem tak skenovala hlubiny lesa, uviděla jsem v dálce tři postavy oblečené v tmavě zeleném a s plynovými maskami na obličejích. Lovci, došlo mi a znervózněla jsem ještě víc, když jsem si uvědomila, že míří naším směrem.