Sektor smrti ➵ Kniha 1. ✓

Kapitola 30. Nepochopitelné 1/2

„Ti, kteří postavili sektory? Spustili projekt: Reborn?" Dlouze jsem se zadrhla při vyslovení posledního slova, jež mi vyšlo z úst. Ještě jsem nad tím nijak více neuvažovala, ale nyní... Reborn. Co to slovo vlastně znamená? Zavrtěla jsem hlavou, teď nebyl nejlepší čas o tom přemýšlet. „Vy jste s tvůrci mluvila?"

Paní Lauriová nezapírala, pohotově přikývla a čekala na naši reakci.

„Jsou to kreténi toho nejvyššího stupně. Nemají žádné slitování, jsme pro ně pouhými krysami, které využívají v tom jejich testu." Ben pevně svíral okraj deky a ze všech sil se snažil nevybuchnout. Všichni jsme o něm už věděli, že je nesnáší opravdu hodně. „Na čí jste straně? Jak vám vlastně můžeme věřit?" zhluboka vydechl a povolil sevření.

„Propána, jen to ne! Hlavně si nemyslete, že bych snad byla s nimi!" zděsila se. „Ještě neznáte celou pravdu."

„Tak nám už konečně řekněte, co tady děláte," naléhal i silák a já taktéž zadoufala, že už to stařenka vyklopí.

„Mysleli si, že to přehnali a postavili až přespříliš nebezpečný sektor. Spousta dětí umrzlo dříve, než vůbec došla do půlky, a proto poslali mne. Mým úkolem je alespoň trochu pomoci. Chodím ledovou krajinou a hledám ty, kteří pomoc potřebují, což jste zrovna nyní byli shodou okolností právě vy," domluvila a usrkla si z teplého čaje. „Dokonce mi tu i nechali pár kusů oblečení v různých velikostech, nejste první, kteří do té řeky spadli."

„Oni vás sem poslali, abyste pomáhala?" Garredovi to nedávalo smysl.

„Ano, jak jsem řekla. Nechtěli být zas tak krutí."

„Tss," odfrkl si Ben. „To všechno mění! Hned je mám radši!"

„Mluvím pravdu, pomohla jsem vám snad, ne?" stála si za svým paní Lauriová.

„Dobrá," pronesl něco po chvíli Tommy, přičemž si prsty zahříval o horký hrnek a zdálo se, že přemýšlí. „Jestli nám tím tvůrci chtěli opravdu pomoct, hádám, že to bude mít i své ale. Moc mi to k nim zkrátka nesedí."

„Pár věcí by se našlo."

„Tak sem s nimi," pobídla ji Faith. Seděla od nás krapet odtrženě, nebylo divu, přece jenom jsme se sotva poznali.

„Pomoci mohu jen deseti dětem za měsíc a nechat je u sebe může jen jednu jedinou noc."

„Tomu bych i docela věřil," namítl mudrc, „lovci sem nemůžou, že?"

„Ano, tady jste v bezpečí, hranice je ještě kousek od chatky. Je jen na vás, zdali tuhle bezpečnou zónu využijete. Ale pamatujte, není neomezená."

Neznělo to špatně. „Prosím vás, mohla byste nás nechat na chvíli o samotě? Domluvíme se..."

„Samozřejmě, budu v kuchyni," usmála se, vstala a loudavým krokem přešla do vedlejší místnosti.

Ještě jsem se za ní ohlédla, poté mé zorné pole přešlo na ostatní. „Takže?"

„Ty tu chceš snad zůstat?" nakrčil Ben nevěřícně čelo.

Pokrčila jsem rameny. „Jsme nevyspalí, představa noci, kdy bychom všichni bezstarostně spali, je lákavá. Je tu teplo, jídlo, lovci sem nemůžou vstoupit..."

„A navíc," přidal se ke mně Alex, „mám takový pocit, že nelhala. Jedna bezpečná noc. Toť vše, ale přesto je to neocenitelné. Víte, jak moc by nám to pomohlo?"

„Pokud to odsouhlasí i ostatní, kývnu i já, ale alespoň trochu hlídat bychom v noci měli. Já to klidně převezmu, ale bez toho by to zkrátka nešlo," zhodnotil to silák. Dala jsem mu za pravdu, ostražitost nade vše.