Sektor smrti ➵ Kniha 1. ✓

Kapitola 8. Příprava a plán

Dalšího dne jsme se sešli znovu, abychom dořešili pár věcí.

„Budeme potřebovat zbraně, jídlo, deky, léky –" zarazila jsem se během mého přemýšlení, co všechno bude nutné obstarat. „Ty léky... Tak proto jsi je kradl?" Můj pohled jsem přesunula na tmavovlasého chlapce, který se pohupoval z jedné nohy na druhou.

„Pálí ti to," uchechtl se a přeložil papír s naším seznamem. „Léky, obvazy a dezinfekci jsem sháněl postupně delší dobu během čekání na Benův návrat." Zápisky podal jeho kamarádovi a zamyslel se. „Nesmíme ztrácet čas, měli bychom odejít, co nejdříve to půjde."

Ben se zatvářil neutrálně a pokrčil rameny. „To bychom měli," přitakal a rozhlédl se kolem. Vzápětí nám rychle naznačil, abychom se schovali za nedaleké keře. Všichni jsme utichli a já sledovala dění přes větvičky a listy porostů.

Z pravé strany cesty, která dělila ubytovny a stěnu, vyšli hlídači. Přes slabý svit měsíce a osvětlení na domcích jsem poznala, že se jedná o dva muže ve středním věku. Měli uniformy a čepice, jež jim zakrývaly jejich našedlé vlasy. Každý z nich držel zbraň a během obhlídky vedli hlasitý rozhovor, při němž se dost smáli.

„Takže, tentokrát jen tři děti ze Sektoru 10? Dokázali přežít opravdu dlouhou dobu, navíc se jim zase podařilo utéct. Walter si zapřisáhl, že je do třech dnů dostane. Zítra se vrací do terénu, mám kvůli tomu šichtu navíc." To promluvil první z nich. Překvapeně jsem se podívala na kluky, ale ti mi věnovali pouze neradostný pohled.

„Sektor 10? To je savana?" zeptal se druhý a já nechápala, co tím myslí. Jak by tam přece mohla být savana?

„Ne, už se ti to motá, ty starej brachu. Desítka je džungle, hluboký prales s krvežíznivými jaguáry a tygry. Savana je v Sektoru 7."

Pokračování dialogu už jsme neslyšeli, hlídači zmizeli ve stínech. Dobrou chvilku jsme ještě pro jistotu zůstali za keři.

„Tak je to jasný! Zítra odcházíme," pronesl Jeremy jeho rozhodnutí. „Máme jeden zpropadený den. Čtyřiadvacet hodin na to, abychom sehnali zásoby. V pohodě, to zvládneme."

„Neboj, kámo. Léky, obvazy, dezinfekci a tak, už přece máme. Vy dva použijte batohy, ve kterých jste měli vaše osobní věci, když vás sem přivezli. Já ten batoh už bohužel nemám, ale něco si zkusím sehnat." Ben nás oba přelétl nejistým pohledem. „Jeremy, ty se musíš zítra během oběda vloupat do zásobárny a najít nějaké trvanlivé a sušené jídlo a hlavně lahve s vodou. Kate, ty musíš sehnat věci, jako jsou deky, baterky nebo i třeba nějaký poznámkový sešit. Zkrátka to, co by se mohlo hodit. Já obstarám zbraně."

„Vždyť neumíme střílet," došlo mi najednou.

„Měl jsem na mysli třeba nože a provazy. Také ti klidně mohu obstarat pánvičku, jestli chceš?"

Musela jsem nad jeho otázkou protočit očima.

„Jasně, ráda ti potom udělám palačinky a třeba s námi poobědvají i lovci! Anebo tě s ní raději rovnou praštím po hlavě." Snažila jsem si zachovat chladný pohled. „Ale vážně, jak to tedy chcete provést?" zeptala jsem se ihned, co jsme vylezli zpoza keřů a já si mohla konečně narovnat záda.

„Jednoduše, Walter se s lovci určitě vrátil pro munici a jídlo, tudíž pojede větším náklaďákem. Můžeme se vzadu ukrýt a dostat se tak pryč. Potom někde vyskočíme – brnkačka." Jestli se teda tohle zdálo Benovi jako brnkačka...

„A co hlídka u východu z tábora? To náklaďák nebudou prohledávat?" Jeremymu se jeho nápad zřejmě taktéž nezdál.

Benův úsměv ale nepovadl. „Ne, bude to jako minule, když jsem se odsud dostal podobným způsobem. Auta kontrolují přibližně patnáct minut před odjezdem, když jsou ještě v garážích. Poté už jedou rovnou do terénu. Musíme počkat, a až bude po prohlídce, teprve poté se dostat dovnitř."

„A to chceš udělat jak...?" dodala jsem. Ben to bral až moc optimisticky.

„Byla jsi někdy v garážích? Je tam tolik regálů a krabic, že si nás zaručeně nikdo nevšimne."

Poté se už stačilo jen domluvit na čase a náš plán se mohl proměnit ve skutečnost. Aktuálně jsme zrovna odcházeli do ubytoven, když jsem si vzpomněla na jednu malou, ale velmi podstatnou věc: „Ehm, kluci?"

„Ano?" ozval se Jeremy, on i jeho společník se na mě otočili.

„Znám ještě někoho, kdo s námi půjde."

„Děláš si srandu?!" Ben znejistěl a netvářil se zrovna nadšeně.

„Samozřejmě, že jeden člověk navíc nevadí, ale musí to být někdo, komu můžeme doopravdy věřit. O koho se jedná?" Alespoň Jeremy to bral trochu mírněji.

Hluboce jsem se nadechla. „O Tommyho, je to můj mladší bratr."

...

Následujícího dne jsem se vzbudila dříve, než ostatní dívky. Pokud je člověk zkrátka z něčeho tak nervózní a nadšený zároveň, probudí se sám. Z oken dovnitř pronikaly první paprsky a mně došlo, že už nemám mnoho času.

Opatrně jsem slezla z palandy a vytáhla zpod postele krabici s mými věcmi a batoh, jenž byl celý zaprášený. Koneckonců jsem ho naposledy použila před mnoha lety.

Do zavazadla jsem si uložila mé dvě nejoblíbenější knihy, které bych zde nerada nechala. Pak několik dalších věcí, jako byl například kartáček na zuby a gumička. Dovnitř se vešla i má mikina, no a – to bylo tak nějak všechno z věcí, jež jsem zde mohla vlastnit. Batoh jsem pečlivě ukryla, vlezla si zpět do postele a předstírala spánek.

Za malou chvíli nás přišli probudit a nový den oficiálně započal. Tentokrát jsem ale věděla, že bude na tomhle místě poslední.