Sektor smrti ➵ Kniha 1. ✓

Kapitola 2. Život v táboře

Když přišli poslední opozdilci na svá místa v řadách, začalo rozřazování. Celou mysl mi zaplnily obavy ohledně toho, abych náhodou nedostala stejně jako včera práci v zahradách. Věřte mi, to opravdu nechcete. Před řady stojících vždy zavítal jeden z velitelů oddílů a začal hlásit jména. Už byli vybráni pomocní hlídači a někteří na pomoc do ošetřovny, což znamenalo, že teď přijdou na řadu pracovníci v zahradách.

„Emily, Tiffany, Garred, Jason, Kim a Stefan." Jména byla ohlášena a já si s úlevou oddechla. Takže dneska budu jinde, problesklo mi hlavou. Alespoň nějaká dobrá zpráva. Za moment přišel na řadu velitel oddílu pro úklid okolí a budov. Náročná práce, ale jinak je celkem v pohodě. Člověk má při ní možnost podívat se tam, kam se jinak nedostane.

„Jess a Sarah – nemocnice. Hire a Paul – zbrojnice. George a Ree – ubytovny A až C." Jedná se o početný oddíl, ano já vím. Ale kdo jiný, než my, by měl uklízet celý tábor? Takhle to šlo dál, dokud k mým uším nedolehlo i mé jméno. „A nakonec, Nina a Kate – vy máte podzemní patro hlavní budovy."

Beru to zpátky, radši pracovat v zahradách než někde uklízet s Ninou. To bude noční můra. Do úplně spodního patra hlavní budovy jsem ale ještě nikdy nezavítala, tudíž mi dávala naději alespoň má, pro mne velice typická, zvědavost.

Netrvalo dlouho a já už si to kráčela do největší stavby, jaká se zde nacházela, společně s věčně mrzutou Ninou po boku. Polodlouhé blonďaté vlasy si pečlivě svázala do vysokého culíku, jenž se jí houpal ze strany na stranu. Svým ostrým bledě-modrým pohledem směřovala přímo před sebe. Nemělo cenu zkusit navodit řeč, ona by mne beztak nejspíše ignorovala či rovnou hrubě odbyla. Po pár dalších krocích jsme se ocitly uvnitř, kde se nás ujal jeden ze strážců budovy a následně nás odvedl po schodišti dolů.

„Byly jste tady už někdy?" zeptal se neutrálním hlasem náš průvodce.

Chtěla jsem odpovědět, že ne, ale Nina mě předběhla: „Ano, párkrát. Vyznám se tu, nebojte se, pane."

„Výborně," zamumlal a otočil se na mě. „A ty?"

„Já jsem tu prvně," odvětila jsem tiše a dál se dívala pod nohy.

„V pořádku. Uklidit potřebují jen některé místnosti. Musíte být opatrné, kbelíky a košťata jsou támhle. Vyzvednu si vás večer, vše jasné?" Došli jsme zrovna pod poslední schod, když strážný dořekl poslední větu.

Nina přikývla, ale mě byla jedna věc nejasná. „Já jen... Proč máme být opatrné?"

Blondýnka se na mě znuděně podívala a s protočením očí mi odpověděla sama. Bylo to celkem zvláštní, jelikož na mě nemluvila skoro vůbec. „A rozhlédla ses alespoň?"

Zarazila mě její odpověď. Udělala jsem, co řekla, ale následnému pohledu se dalo uvěřit jen stěží. Cely. Všude byly cely. „Vězení?" vyhrkla jsem nechápavě.

„Ano, samotky pro ty, kteří buďto něco provedli anebo teprve čekají na rozsudek. Už budu muset jít, pusťte se do práce!" Strážný vyřkl rozkaz, otočil se a zamířil po schodech zpátky nahoru.

Nina na nic nečekala a vydala se uklízet na konec chodby. Mně pár minut trvalo, než jsem si zvykla na zdejší režim – přijít k cele, počkat na hlídače, nahlásit se. Posléze vyčkat, dokud mi neodemkne (neboť nám do rukou nesměli dát klíče), a poté zhodnotit situaci. Většina místností potřebovala novou deku, odstranit pavučiny nebo vydrhnout podlahu. Když jsem ale poprvé narazila na zaschlou krev na zemi, můj zrak se bleskurychle odvrátil, aby se ke skvrně omylem nepřidal i obsah mého žaludku.

Uběhlo několik hodin, a pak jsem si všimla, že už má Nina hotovou skoro celou pravou stranu. Můj úkol za chvíli směřoval do finiše také. Chyběla dodělat jen jedna místnost, jež byla na úplném konci chodby. Přistoupila jsem tedy blíž a všimla si za mřížemi mladíka, sedícího na dřevěné posteli se svázanýma rukama za zády.

Na sobě měl černé triko a zelené maskáče, stejně tak jako já a všechny ostatní děti. S jeho prázdným pohledem do zdi naproti vypadal naprosto zničeně. Jeho oblečení se zdálo potrhané, světle hnědé vlasy mu pod odpoledními paprsky nabíraly odstíny až špinavé blond, rozcuchané byly do všech stran. Na první pohled nevypadal vůbec jako vězeň, nýbrž jako unavený, zanedbaný a vyčerpaný kluk, jemuž nemohlo být více než sedmnáct let.

Mé kroky se vydaly nejistě dovnitř, hlídač přikývl a zamkl za mnou. Pak někam poodešel, což mě zprvu krapet vyděsilo. Co kdyby se mi něco stalo? Posléze se ale můj zrak přemístil zpět na nehybného chudáka a já si uvědomila, že mi tenhle vězeň opravdu neublíží. Místo toho, abych se pustila do uklízení, se mé nohy proměnily v kámen. Přemýšlela jsem totiž, co tak špatného asi provedl.

On si toho po chvíli všiml a pootočil hlavou směrem ke mně. „Ty jsi..." zachraptěl s následnou odmlkou, „taky jsi mi přišla nadávat nebo tak něco?"

Jeho otázka mě vrátila do reality a já konečně odpověděla: „Ne, přišla jsem uklidit. Velitelé už zjevně netuší, jak jinak nás zaměstnat." Pokusila jsem se o veselejší tón s poukazem na kýbl a koště.

Když spatřil mé náčiní, neubránil se úsměvu. „Tak jo, jen si posluž."

„Budu se snažit uklidit co nejrychleji, abych tě moc neotravovala," dodala jsem a pustila se do práce.

„V pořádku, stejně tady asi nebudu mít jinou společnost."

Následující minuty se táhly v naprostém tichu. Na okamžik se za mřížemi zjevil hlídač, a když se ujistil, že je vše, jak má být, znovu někam odešel. Byla to menší místnost, a proto mi kompletní úklid trval necelou čtvrthodinu. Zvedla jsem se vyčerpaná ze země, hodila hadr do kbelíku a uvědomila si, že mě sedící vězeň pozoruje.

„Jak se jmenuješ?" optal se znenadání, „nebo ti mám říkat holko, která přišla uklidit?" Při jeho otázce se mu ve tváři mihl další nevinný úsměv.

„Kate," představila jsem se tichým, ale pobaveným hlasem. „To bude určitě lepší než paní uklízečka."

„Fajn, moc mě těší. Já jsem Ben." Když vyslovil jeho jméno, zarazila jsem se. Vybavila se mi vzpomínka na toho kluka z poledne, jenž přece říkal, že je prý jakýsi Ben někde zavřený a čeká na rozsudek Winstnový. Jak mi to nemohlo dojít?

„Jsi v pořádku?" zajímal se a jeho úsměv povadl. „Ty jsi o mně něco slyšela, že ano?"

„Ne, tedy... ano. Ale nejsem na straně ostatních! Já... Chci jenom říct, že je mi líto, že tě chytili," pomalu jsem říkala věty se snahou znít co nejpřesvědčivěji. Nechtěla jsem, aby si myslel, že ho považuji za zrádce jako většina tábora.

„Aha," pronesl sklesle, načež jsme zaslechli blížící se kroky. „Díky," dodal, ale to už jsme bohužel uslyšeli i odemykání mříží.

„Konec práce, můžeš jít na večeři." Hlídač mě propustil a já naposledy pohlédla na Bena. Ať už pro něj chystají jakýkoli trest, nezaslouží si ho, to vím jistě. Donutila jsem se pak odtrhnout oči a přiznat si, že s touto nespravedlností stejnak nic nezmohu.