Sektor smrti ➵ Kniha 1. ✓

Kapitola 31. Deset minut

Nádech, výdech. Je to určitě v naprostém pořádku. Ty staré hodiny s kyvadlem musely být pouze zaseknuté, nic víc. Meluzína v krbu, vítr za okny... proč ale tohle všechno přestalo vydávat jakýkoli zvuk? Proč všechno to ostatní zničehonic utichlo? Nedokázala jsem si to nijak vysvětlit, jako by to bylo všechno zmražené v síti času, tedy kromě těch obřích hodin, které mimochodem ukazovaly za deset minut půlnoc.

„Tak dobře. Napít, zpátky do hajan, se zvládne. Musí," opravdu mě alespoň částečně uklidnila má samomluva. Otočila jsem se na patě a vzápětí jsem se rozešla do kuchyně. Středně velká útulná místnost, pyšnila se pestrými barvami a svojí přehledností. Stařenka zde měla vše dobře srovnané, tudíž mi nedělalo problém za pár vteřin nějakou skleničku objevit. Kohoutek krapet zavrzal, načež mi velkoryse dovolil napustit si trochu vody.

Jako první mě polila úleva a příjemný pocit v hrdle, po položení sklenice na linku se ale muselo znovu něco stát. Tentokrát už jsem si ale byla jistá, že to sen není, neboť jsem byla na nohou příliš dlouho. Uvědomila jsem si, že v kuchyni nejsem sama, když jsem zaslechla něčí a skoro neslyšný... pláč.

„Je tu někdo?" zeptala jsem se s nejistým hlasem do šera, ačkoliv byla kuchyň zahalena temným pláštěm, z okna do ní prosvítaly paprsky měsíce. Brzy můj pohled stanul na vysoké skříni, v níž byly vyskládány talíře a hrnce a o její odvrácenou stranu se kdosi opíral. Jelikož se dané osobě zvedala ramena, poznala jsem, že právě odtud vzlyky přicházely.

V duchu jsem si rychle vybavila tváře všech, které jsem viděla spát v obývací místnosti. Nikdo z naší skupinky – a to počítám i Faith – to být nemohl. Takže... „P- Paní Lauriová?" opatrně jsem se vydala blíž. Po chvíli jsem ji skutečně poznala, seděla shrbená se svěšenou hlavou, cosi stále mumlala a ani teď mi nevěnovala žádný kousek pozornosti.

Tato stará žena si za pouhý jeden den dokázala vybudovat víru, důvěru a taktéž náznak něčeho, co by se po čase mohlo proměnit i v pravé přátelství. Byla někdo, kdo nám ukázal, že laskavost ještě nevymřela. Byla jediné světlo v sektorech, na které jsme narazily. To všechno jsem si v ten moment uvědomila a bez dalšího přemýšlení jsem si pomalu klekla na chladnou dřevěnou podlahu. Lehce jsem zkusila se stařenkou navázat kontakt tím, že jsem jí položila ruku na rameno. „Jste v pořádku? Stalo se vám něco?"

Ani nyní se mi odpovědi nedostalo, namísto toho doteď nejasné mumlání zesílilo natolik, abych rozpoznala jeho význam. A jakmile se tak stalo, udiveně jsem svraštila obočí a poté jsem již nebyla schopná jakéhokoli dalšího pohybu, natož slova.

„Nikdy jste sem neměli chodit, nikdy jste mě neměli poslechnout, nikdy jste tu neměli zůstat..."

Její slova se mísila se vzlyky, nevěděla jsem, co mám dělat. Nebyla jsem si jistá vůbec ničím, ale jedním přece: překvapenost vystřídaly obavy a někde v hloubi duše dokonce narůstal strach. Byla ta slova varováním nebo byla stařenka jen náměsíčná?

„Paní Lauriová," zkusila jsem ji znovu oslovit, tentokrát hlasitěji a k tomu jsem s ní slabě zatřásla. „Co se děje? Co to říkáte? Vždyť tu přece nejsme v nebezpečí..."

Nebo snad ano?

„Nelhala jsem vám."

Zvedla jsem pohled, zrovna jsem uslyšela něco jiného než ty tři děsivé věty, které předtím zněly neustále dokola. „Cože?" chtěla jsem se ujistit.

„Nelhala jsem vám!" konečně se na mě podívala a odpověď na mě skoro zakřičela, až jsem leknutím ruku opět stáhla k tělu. Oči měla od pláče oteklé a zarudlé, pár slz stále stékalo po jejích tvářích. Tohle nebyla ta usměvavá stařenka, již jsem poznala.