Sektor smrti ➵ Kniha 1. ✓

Kapitola 22. Kdo se vlků bojí

Silně zatřepat hlavou, vyhnat veškeré myšlenkové pochody, soustředit se. Krucipařez! Měla bych dávat větší pozor na to, kam běžím a – o co zakopávám.

Tak moc jsem se bála, až jsem pociťovala zcela neviditelné provazy, jež mé tělo táhly nazpět. Nedovolily mi běžet rychleji, nedalo se jim vzdorovat. Nedokážu přesně vysvětlit, jak jsem se v tu chvíli cítila, ale nebyla jsem sama sebou. Strach mě úplně pohltil a zřejmě si usmyslel, že mi ani nedovolí normálně dýchat.

Tam. Někde v okolí. Mezi jedlemi, smrky a borovicemi. Přesně tam je teď někde poslední člen mé rodiny, můj mladší bratr, a je úplně sám.

„Prosím, Kate, zpomal!"

Zorné pole jsem přemístila z prázdna na skokana běžícího kousek za mnou. Letmo jsem se ohlédla i na ostatní, Garred s Alexem zaostávali o dost víc. Nepřipadalo mi, že bych běžela tak velkou rychlostí. Má mysl zřejmě skoro vůbec nevnímala, ale já chtěla i přesto přidat. Běžet, jak nejrychleji jsem uměla. Všechna energie vycvičeného běžce, který ve mně dřímal, se dostávala na povrch a já jí dávala volný průchod. Dokázala jsem to.

Zpřetrhala jsem ty neviditelné provazy.

„No tak!"

Ben mi jako jediný alespoň trochu stačil, i když ne natolik, abychom si mohli povídat z očí do očí. Znovu jsem se na něj obrátila přes pravé rameno.

„Ne," bylo to jediné, co ode mě uslyšel.

„Alex může každou chvíli omdlít a Garred a já už to taktéž dlouho nevydržíme. Běháme tady celou noc, musíme –"

„Ne!" vykřikla jsem a zároveň ve mně trklo. Tohle jsem opravdu nebyla já, strach o Tommyho mě úplně převálcoval. „Tak budu hledat dál sama, třeba... já nevím! Bene, může mu jít a nejspíš mu i jde o život!"

„Pochop, že my mu chceme taky pomoct, ale tohle je fakticky marný," na moment se přerušil, mluvení při běhu ho už zřejmě začalo ubírat o síly, „Kate, vážně bude lepší, když si dáme pauzu! Uklidníš se a lépe se nám poté bude pokračovat a navíc se určitě zase brzy rozsekáš, měla bys být opatrnější!"

Měl pravdu, nejspíš. Sváděla jsem sama se sebou vnitřní boj a současně pohlédla zpátky na skokana, jako kdybych snad mohla najít odpovědi v jeho očích. Starost o sourozence je jedna věc, ale pokud k tomu přimícháte i vaši nejhorší fobii, vznikne něco horšího, ničivého.

„Vážně bys měla dávat větší pozor," řekl a zničehonic se prudce zastavil, panika byla ale to první, co jsem u něho postřehla, „teď vážně! Bacha!"

Se zděšením jsem se otočila před sebe, ale většinu lesa jsem měla zakrytou něčím... černým? Černou šmouhou hádám. Ne, počkat! Tohle bylo tričko. „Au!" křikla jsem bolestně, když se naše těla nehezkým způsobem střetla a my následně skončili rozpláclí na zemi. Proč musím dneska pořád padat? Vážně, vědět to, tak si s sebou vezmu z tábora polštář.

„U všech lovců, Kate, promiň mi to!" začala se černá silueta omlouvat.

Zaostřila jsem zrak a brzy si uvědomila, jak moc je tahle noc šílená. Modré oči, nejistý a omluvný úsměv. Kdo by ho nechtěl něčím přetáhnout po hlavě? Pevně jsem uchopila onen klacek, který mi Ben předtím stihl dát. „Ty..." procedila jsem skrze zaťaté zuby.

„Copak mě nevidíš ráda?" doplnil mě a znovu mu zacukaly koutky.

Dělá si ze mě srandu? Nádech, výdech. Kate, to chce klid. Garred, Alex i Ben se kolem nás rozprostřeli a asi také nejspíše netušili, co říct.