Sektor smrti ➵ Kniha 1. ✓

Kapitola 39. Ve výšinách 1/2

Probudila jsem se uprostřed noci. Po delší době jsem se nemusela kvůli zimě schovávat až po uši pod deku, to bylo fajn. Necelých pět minut jsem bezmyšlenkově prozkoumávala strop, který tu a tam osvítily plameny. Oheň, prolétlo mi hlavou, někdo ho stále udržuje.

Očima jsem zaputovala do strany, jediná deka byla volná, a to Benova. Všichni statní – i Dess – spokojeně oddechovali, někteří z nás ten odpočinek prostě potřebovali jako svoje boty. Věděla jsem, že už neusnu, a tak jsem opatrně vstala, abych někoho nevzbudila a rozhlédla jsem se.

Na druhém konci tohoto patra budovy stál umístěný žebřík. Při příchodu jsem si ho zřejmě nevšimla. Potichu jsem přešla až k němu, vedl na střechu domu a já ze zvědavosti začala automaticky šplhat. Nade mnou se otevřela obloha plná nekonečna, tmy a hvězd. Bylo to neuvěřitelně uklidňující místo, zde jsem byla schopná věřit, že vlastně vůbec uvěznění nejsme.

Na moment jsem se zastavila, nedaleko seděl Ben, u okraje střechy měl určitě nejlepší výhled. Svoji pozornost věnoval čemusi v dálce mezi ruinami. „Taky nemůžeš spát?"

Ohlédl se a zakroutil hlavou. „Jsem jen nervózní."

„Z čeho?" řekla jsem a udělala pár kroků blíž.

„Sedni si, ukážu ti to."

Tušila jsem správně, výhled tu byl překrásný.

„Podívej se támhle," dodal.

Zaostřila jsem do tmavých ruin v dálce. Odsud už šly dvě věže vidět dobře. „Ten most."

„Spíš to, co nás čeká, až ho přejdeme," upřesnil. „Nemůžu spát kvůli tomu, že nemám dobrý pocit z východu, Sektoru 13. Zvykl jsem si na život tady, s vámi a lovci za zády, představa toho, že vyjdeme ven, je..."

„No jo, jen to řekni," pobídla jsem ho s úsměvem.

„Divná," zasmál se tomu, asi mu došlo, že tohle slovo v jeho slovníku zůstane, ať chce nebo ne. „Ale i děsivá a nejasná."

„Pravda," přikývla jsem a pohlédla na něj, „ já se naopak snažím na to nemyslet, zkrátka chtějí, abychom našli východ. Tak ho prostě najdeme."

Na střeše začínalo být chladněji, brzy jsem to pocítila. V duchu jsem si zanadávala za to, že jsem si ze zdola nevzala deku jako Ben. Přitiskla jsem si kolena k hrudi a ovinula se rukama, ale stejně to nepomohlo. Ben určitě uslyšel, jak mi cvakaly zuby, protože mě náhle objal a deku přehodil přes nás oba.

Místo jakéhokoli přemýšlení o tom jsem se překvapivě uvolnila. Nakonec to dopadlo tak, že jsem se o něho opřela, až jsem v uších uslyšela tep jeho srdce.

„Kate," zašeptal. Byl blíž než kdy předtím.

„Ano?" Hypnotizovala jsem věže před námi, nic jiného jsem dělat nedokázala.

„Až najdeme východ, kdo ví, co nás čeká, ale slib mi jedno: nikdy se nerozdělíme," mluvil pomalu, chtěl, abych každé slovo pečlivě vnímala.

Povzdechla jsem si. Tohle byl už bohužel druhý slib, kterým jsem si nemohla být jistá. „Slibuji, Bene. Nikdy. Ať se bude dít cokoli."

...

„To hledání konce nemá konce," pronesl po hodinách putování Tommy, celou cestu si kopal s jedním malým kamínkem.

„Neboj, už je to jen kousek, podívej!" Dess ukázal mezi ruiny, první věž už byla skoro na dosah.

Brzy nato k našim uším dolehlo šumění řeky, musela mít hodně rychlý spád. Dvě věže na nás z té obří výšky majestátně shlížely, byly vskutku obrovské. Trochu se mi zhoupl žaludek, když jsem si všimla nejvyššího patra, do něhož jsme museli vystoupat, jelikož právě odtud most vedl. Nevypadal tak nestabilně, jak jsem si zprvu myslela. Zdál se několik metrů široký a pevný. Třeba to ani nebude tak těžké ho přejít, prolétlo mi hlavou.