Sektor smrti ➵ Kniha 1. ✓

Kapitola 16. Skleněná brána

(Flashback)

„Hej, co tady děláš? Už bychom měli jít, abychom k té bráně vůbec ještě dneska došli." Zvedl jsem pohled. Ten, jenž mě probral z přemýšlení, byl Jeremy.

„To si ani nemůžu v klidu vyčistit hlavu? Jen jsem se byl projít, to je vše," odpověděl jsem nenuceně a dál se věnoval přírodě kolem. Jedna věc mě ale docela zarážela: nacházeli jsme se v jehličnatém lese plném smrků, ale nyní stála přímo přede mnou mohutná bříza. Vůbec na toto místo nezapadala. „Zvláštní, že?" upozornil jsem ho.

„Myslím, že se to občas stává, ale i tak to vypadá divně no," odpověděl mi běžec s pokrčením ramen.

Dostal jsem se ke stromu blíž a prohlédl si ho. Vzápětí můj pohled stanul na kovové krabici menších rozměrů mezi silnými větvemi. Zaujatě jsem si ji prohlížel očima – a najednou jsem objevil černé číslo čtyři na jejím vrchu.

„Na co tam tak koukáš?" zajímal se znovu můj společník a za malý moment si mého nálezu všiml taktéž. „Co to je?"

Krabici jsem opatrně z břízy sundal a i nadále si ji prohlížel v rukách. Jen kov a číslo. „Třeba to sem dali ti, kteří nás sem poslali?"

„Asi... Otevřeme to?" navrhl a čekal na mou odpověď.

„Nemůže to být past?" znejistěl jsem se a onu kovovou věc položil na mech pod námi.

„Tak ustup," pokynul mi a já tak učinil. Jeremy sebral nejbližší klacek a zpoza jednoho smrku zkusil krabici otevřít. Naštěstí to past nebyla a horní část šla lehce otevřít.

Zvědavě jsem přešel blíž a nakoukli jsme společně s Jeremym dovnitř. Čekal jsem teda něco lepšího, protože to byl jen nějaký kus přeloženého papíru.

„Žádná výhra," zabrblal běžec.

„Ale i tak si to přečtu," rozhodl jsem a papír si vzal.

Vět tam bylo sice pár, ale i přesto jsem po dočtení posledního slova zůstal zkameněle stát. To nemůže být pravda, pomyslel jsem si. „Proč?!" vykřikl jsem a tím i získal Jeremyho plnou pozornost.

„Dej to sem," běžec zběsile přelétl řádky a poté papír se zlostí zmačkal a hodil po mně. „Ne," procedil skrz zuby, „do háje!"

Přemýšlel jsem, proč nám to ti tvůrci chtěli sdělit. Tohle je zlý, hodně zlý. Jeremy aktuálně kopal do břízy a snažil se zřejmě zklidnit odlišnějším způsobem než já. Mně bohatě stačilo to, že je to celé v prdeli. Zmačkaný papír jsem pevně sevřel ve svých rukou. „Musíme to říct ostatním, zaslouží si to vědět."

„Ať tě to ani nenapadne, Garrede," řekl výhružně běžec a nechal břízu být. „To by byla ta největší pitomost. Nebudeme dělat nic, zkrátka – jako kdyby se vůbec nic zlého nestalo, ano?"

„Ale proč?" nechápal jsem absolutně jeho úvahy.

„Protože by to způsobilo paniku a mnohem horší věci, věř mi, bude lepší, když to neřekneme. Už se ale musíme vrátit, půjdu první a zkusím dělat, jakože nevím, kde jsi, jo? Ať nemají žádné podezření, opravdu to tak bude nejlepší," dořekl a já se raději, nežli hádat, rozhodl souhlasit.

(Konec flashbacku)

Dění kolem nabralo možná až přespříliš rychlý spád.

Zdřevěněly mi nohy a s vyděšenýma očima jsem nyní pozorovala zvednutou zbraň, která na nás směřovala.

„Tak a teď všichni ustupte!"

Skoro jsem zakopla při snaze dostat se od majitele zbraně, co nejdál. Bylo to k neuvěření. Zadrhl se mi hlas při pouhé snaze vyslovit jeho jméno.