Sektor smrti ➵ Kniha 1. ✓

Kapitola 3. Zvrácený svět

Po večeři jsem zamířila do své ubytovny. Brzy mě obklopily malé domky u betonové zdi tábora. Jednotlivé stavby jsou zde pojmenovány písmenem podle abecedy, a pak následuje buďto D jako dívky, anebo CH jako chlapci. Například já bydlím s dalšími čtrnácti dívkami v ubytovně B – D.

Domky jsou uspořádány kolem malého prostranství. Uprostřed se nachází dvoumetrová nástěnka, díky níž se dozvídáme informace ohledně chodu tábora a nadcházejících událostí. Zrak mi padl na její obsah, a tak jsem začala hledat program na dnešní večer. Většinou musíme do noci trénovat a cvičit, údajně je to kvůli tomu, abychom zůstali silní a ve formě.

Ptáte se proč? No to nám samozřejmě neřekli, stejně tak jako spoustu dalších věcí. Tady je to zkrátka samá lež a jedno velké tajemství.

19:00 - shromáždění uprostřed tábora, jakékoliv jiné aktivity jsou zrušeny

Když jsem si přečetla všechny potřebné informace, vydala jsem se konečně do ubytovny. Odhadem mi zbývalo ještě přibližně třicet minut, tudíž se ta troška volného času dala využít alespoň ke čtení. Přešla jsem práh dveří s nasměrovanými kroky do zadní části místnosti.

Nemilé pohledy ostatních holek se stále těžko ignorovaly. Nepříjemný pocit a myšlenky mi tedy odvádělo počítání paland, jež končilo až u čísla sedm. Vyndala jsem bednu, umístěnou pod matrací, otevřela víko a přelétla pohledem názvy na hřbetech. Jelikož jsem měla všechny své knihy dávno přečtené, nezbývalo mi nic jiného, než číst příběhy stále dokola. I přesto mi to nevadilo, neboť tu žádná lepší zábava neexistovala.

Čas se krátil, brzy většina dívek odešla a já osaměla. Nechtělo se mi je následovat, ale strach z neuposlechnutí účasti na programu mě také donutil spustit nohy z postele a rozejít se vstříc brzkému shromáždění tábora.

...

Do středu dění jsem se dostala mezi opozdilci, ale i tak se mi podařilo najít místo s dobrým výhledem. Uprostřed tábora se jevilo veliké dřevěné pódium, k němuž patřil umístěný špalek jako schod. Okolí šumělo zvědavostí a nemuselo čekat dlouho. Najednou se na jedné straně kluci a holky rozestoupili a utvořili tak průchod pro příchozí postavy.

Jako první prostranství spatřilo dva vojáky a hned za nimi pochodoval generál tábora, Vera Winstnová. Šla klidně, ale s ostražitým pohledem, přímo vpřed. S jejími krátkými černými vlasy, jež měla sestříhané jak podle hrnce a uniformou působila majestátně a budila obrovský respekt.

Každý voják se postavil na jeden roh pódia a Winstnová se zastavila přímo uprostřed. Velkolepé a výjimečné dění započalo.

„Ticho prosím!" ozval se její pronikavý a silný hlas. Všichni zmlkli a tábor se ponořil do naprostého klidu a ticha. „Děkuji. Ráda bych zahájila tento důležitý večer. Věrnost k přísaze nás zavede do lepšího světa!"

„Věrnosti k přísaze nás zavede do lepšího světa!" zopakovali všichni, včetně mě. Jedna z věcí, kterých se musíme držet, jinak nás trest nemine.

„Výborně, a nyní to, proč jsem vás svolala," začala s vysvětlením a já pozorně poslouchala, „dnes si sem na pódium přivedeme jednoho z vás, jenž se naší důležité přísaze vzepřel a tím si vysloužil potrestání. Zajisté už jste o něm slyšeli." Kolem mě se ozval povyk. Došlo mi, o koho se jedná, ale mně se na rozdíl od ostatních sevřelo hrdlo. Vyděšeně jsem udělala krok vzad. „Plukovníku Waltere, prosím, přiveďte ho!"

V prázdné uličce se zjevily obrysy čtyř postavy. Dva vojáci a jeden zmatený kluk, vedeni Walterem. Vojáci dotáhli obviněného, který se ani nebránil, na vyvýšené místo přímo k Veře Winstnové. Ta se na něho pohrdavě podívala a pokynula plukovníkovi, aby se ujal slova.