Sektor smrti ➵ Kniha 1. ✓

Kapitola 36. Úsvit nového dne

„Slyšíš to?"

„A co?" nadzvedla jsem obočí a nastražila uši.

„Ten... zpěv?" podivil se.

„Zpěv?" zopakovala jsem nevěřícně, ale po chvíli se to ukázalo jako fakt. Teď už jsem dokázala rozeznat slova jako: tralala, jdu na houby a cestička. Už mi to bylo jasný jako facka, většinou si teda jen tiše pobrukoval, ale jestli je sám, třeba tím zahání strach. „Tommy? Jsi tady někde?!"

A zničehonic se objevil v jedné chodbě, která se s tou naší spojovala.

„Po cestičce k le - su, velkej košík ne - su."

„Asi nás ještě nezmerčil, co?" Ben se tiše zasmál, zřejmě ho nechtěl rušit.

„Houby ale neměli, tak to jsme vážně v prde- Á!" vytřeštil mladý skokan oči, když zvedl hlavu.

„Pěkná písnička," pochválila jsem ho, „nechtěli jsme tě vyděsit, jsi v poho?"

„Ehm... dík, vlastní tvorba. A jo, řekl bych, že jsem."

„Potkal jsi někoho?" optal se Ben, mezitím jsme se vydali společně dál.

„Bohužel, jak vidíte, bloudil jsem tu sám. Už se mi to začínalo dost protivit," odpověděl a popondal si batoh, který měl po našem pádu stále celý od sněhu, „jak je možný, že jsme skoro každý – krom Alexe s Garredem – spadli do odlišné chodby?"

„Shoda náhod?" navrhla jsem.

„Anebo tvůrci chtěli, aby větší část z nás putovala osamoceně?" přidal možnost Ben.

„K čemu by jim to bylo?" napadlo mého bratra. Zrovna jsme zahýbali do zúžené uličky, tudíž jsme byli nuceni jít za sebou.

„Sami, v temném bludišti. Třeba jen chtěli vědět, jak se zachováme?" odpověděla jsem další otázkou.

Ben se rozhlédl v momentě, kdy jsme se dostali na širší cestu. „Nebo je za tím něco úplně jiného." A s posledním slovem utichl a my zůstali zkameněle stát. Všichni tři jsme hleděli na něco, co v tuhle chvíli dokázalo opravdu dokonale naši pozornost upoutat.

„Co...?"

Jo, na víc jsem se nezmohla.

„To je," naklonil Ben hlavu na stranu a dál naprosto nechápavě pozoroval malou bílou chlupatou věc. S hodně velkýma modrýma očima a čumáčkem. „Medvídě?"

„Ježiš, to je úžasný!" vykřikl Tommy, až jsem z toho málem nadskočila. On se k němu posléze bleskurychle vrhl a začal ho objímat, jakoby to snad byl plyšák. „Copak tady děláš, maličký? Ztratil ses? Jé, musím ti vymyslet jméno!"

„Tommy, tohle bych ti zrovna neradil. Zavání to průšvihem," řekl Ben a trochu nejistě se rozhlédl. „Bez legrace, nech ho být a raději pojďme dál."

„Ach jo, a fakt nemůže jít Tonda s námi?" zesmutněl a malého medvídka opatrně položil na zem.

„No fakt ne, je ti doufám jasný, že tady nebude sám. Protože, kde je malé lední medvídě, tak musí být-"

„I jeho matka," dořekla jsem přesně v tom okamžiku, kdy jsem ji spatřila na opačné straně chodby. Dívala se na nás a z jejích očí sršely rozzuřené jiskry. Byla obrovská, tohle snad ani nemohl být normální lední medvěd. Musela jsem si furt připomínat, že jsme v sektorech, rozhodně to nebyl obyčejný lední medvěd.

„Kluci..." zašeptala jsem, ztuhla mi krev v žilách. Tohle bylo bludiště, živě jsem si představovala, jak nás co nevidět rozsápá na kusy, protože se nám nepodaří utéct.