Sektor smrti ➵ Kniha 1. ✓

Kapitola 15. Západní zeď

Naše cesta trvala déle, než jsem zprvu čekala. Opatrně jsme se plížili mezi hustými smrky a západní zeď jsme si neustále drželi v dohledu. Nikdo neměl, co říct. Každého z nás zajisté sužovaly vlastní myšlenky. Dostaneme se opravdu odsud? Sektor 4 tady možná končí, ale co je dál? Jaké nové nebezpečí nás čeká? A pak to nejpodstatnější: mají sektory vůbec reálně dostupný konec? Má tohle všechno alespoň nějakou cenu?

Začínalo toho na mě být příliš. A s nově připomenutou vzpomínkou mě i zároveň tížilo vědomí, že v naší blízkosti mohou být zmutovaná zvířata, z nichž mám panickou hrůzu. Šli jsme dlouho, ale naštěstí mě kupředu popoháněla vidina lepších dní a jiného života – pokud se tedy ovšem k východu dostaneme.

Jeremy zavelel a my zastavili. Měli jsme v plánu dát si menší přestávku, nasvačit se a odpočinout si. Nikdo jako obvykle nic nenamítal. Od našeho posledního rozhovoru uběhlo již mnoho chvil, ale stále se ani jeden z nás k mluvení neměl. Opodál se nacházel spadlý strom, tudíž jsem k němu došla a vzápětí se o jeho kmen opřela.

Z batohu jsem si vytáhla lahev s vodou, abych se napila. Podle mého odhadu mi zbýval necelý půllitr pitné vody, kluci na tom určitě byli podobně. Jídla jsme zatím měli dostatek, ale bez zásob vody se zkrátka putovat nedalo.

„Dříve nebo později budeme muset najít pramen či něco takového," protnula jsem ticho, jež mezi námi panovalo, a zvedla pohled. Tommy mi nevěnoval žádnou pozornost a i nadále nejspíše přepočítával zásoby v jeho batohu – zřejmě, aby se ujistil, že mu už nikdo další nic nesnědl. Ben seděl opodál na tom samém pařezu a soustředěně prozkoumával očima každý kousek lesa.

„Cestou se po nějakém zdroji vody podíváme," uslyšela jsem Jeremyho hlas, jehož nositel zrovna přicházel blíž ke mně. „Ale teď už by bylo lepší vyrazit. Neviděli jste Garreda?"

„On tady není?" přidal se k nám Tommy, jenž už si vše znovu naskládal do batohu, který měl připravený na zádech.

„Nelíbí se mi to," prohlásil nervózně Ben. Seskočil z pařezu a postavil se před nás s pochmurným výrazem.

„To mě taky ne, drží se od nás neustále dál a já se mu stále nenaučila věřit," namítla jsem a pomalu se vyzvedla ze sedu na nohy.

„Co?" nechápavě nakrčil čelo starší skokan.

„No, mluvil jsi o Garredovi, ne?"

„Právě, že ne." Rozhlédl se znovu kolem.

„Je ti něco?" zeptal se opatrně jeho starší kamarád. „To jsi nás neposlouchal?"

„Zdá se mi trochu mimo," dal nám najevo svůj názor můj mladší bratr. Udiveně si našeho kamaráda prohlížel.

„Kdo má ty zbraně?" vyhrkl Ben takovou rychlostí, že jsem to sotva postřehla. Když si všiml, že si ho nevěřícně prohlížíme, povzdechl si.

„Já je mám," odpověděl Jeremy a jednu ze dvou menších pistolí vytáhl z kapsy jeho batohu. „Není nabitá, ale raději si dej bacha."

„Díky," zamumlal, zbraň si převzal a následně si ji bezpečně uschoval. „Omlouvám se vám za to, jak se teď chovám. Tehdy jsem býval neustále ve střehu, skoro jsem nespal. Mám na tohle místo špatný vzpomínky a stále se mi nechce věřit, že jsme lovce ještě ani jednou nezahlédli. Takhle se budu přece jenom cítit lépe."

„I přesto ale musíme doufat, že se nic nepodělá," prohlásila jsem, jenomže hned nato někde poblíž zapraskala větev.

„V co musíme doufat?" zopakoval po mně příchozí Garred.

Okamžitě jsem ztichla a zůstala ztuhle stát. Přemýšlela jsem o tom, kolik toho mohl slyšet. No tak.

Prosím, řekněte někdo něco.

„Co to máš v ruce?" zachránil situaci Tommy. Chvíli jsem nechápala, ale poté můj pohled stanul na něčem zeleném v jeho sevřené dlani. Zmačkaný papír? No, nedokázala jsem si představit Garreda jako pisatele hlubokomyslných básní, tudíž tady odpověď nebyla.

„Tohle?" uchechtl se černovlasý hoch. „To nic není, jen obal od čokolády, kterou jsem šlohnul z kuchyně při odchodu z tábora. To je vše."

Dál jsem si ho nevěřícně prohlížela, ačkoliv se to už nadále neřešilo. Vše se vrátilo do starých kolejí a my jsme opět putovali vstříc západní bráně, která – se ukázala dřív, než jsem stačila na jiné myšlenky vůbec přijít.

Bylo to konečně tady.

„Fajn, všichni doufám vidíte tu skleněnou část ve zdi, že jo? Musíte brát na vědomí, že jakmile vykročíme z lesa, budeme snadným terčem. Lovci měli namířeno přesně sem, takže... pokud nejsou zde, prohledávají blízké okolí. Budeme muset chvátat – žádné loudání, ano?" ujal se vedení běžec.

S posledním Jeremyho rozkazem jsme se rychlým poklusem začali přibližovat k velice prazvláštní konstrukci. Východ jsem si představovala úplně jinak. Přímo před námi se v mohutné stavbě jevila skleněná brána. Ačkoliv byla z průhledného skla, vidět bylo jen do meziprostoru v kamenné zdi, kde se nacházela betonová podlaha – ta se odrážela v zrcadlech, jež byly s největší pravděpodobností i z druhé strany brány. Odhadovala jsem, že uvnitř nebudeme mít žádnou možnost vidět nic jiného, než naše odrazy.

Působilo to docela děsivě, protože přesně tam jsme měli za chvíli vejít.

„Stále je vzduch čistý, teď je čas," zhodnotil situaci Ben, „ještě jsem takhle blízko nebyl, netuším, jak to funguje."

„Jsou tady nějaká čísla," všiml si Tommy, jenž stál vedle brány a něco si zaujatě prohlížel.

Došla jsem až k němu a také jsem to spatřila. V kamenné zdi byla umístěná zaprášená deska s pár náhodnými čísly. „Osm, jedna, čtyři, dva, sedm, devět?" přečetla jsem nahlas a vzápětí pozvedla obočí.

Co to má jako být?

„Pak je tady ještě tahle páka," dodala jsem, když ji můj zrak zmerčil. Byla hned vedle té desky. „Myslíte, že jsou ta čísla nějak důležitá?" napadlo mě.

Zdálo se mi to až moc snadné. Jen zatáhnout za páku? To je celé? Jestli v téhle chvíli existovalo něco, co ve mně dokázalo vyvolat pocit nejistoty, tak ta deska. Musí mít přece nějakou úlohu, pomyslela jsem si. Pro okrasu stoprocentně nebude.

„Nevím, možná s tím mají ta čísla nějakou spojitost?" zamyslel se Jeremy, který už k nám s ostatními stihl dojít.

„Já bych to neřešil, páka tu je, tak za ni prostě a jednoduše zatáhneme," prohlásil silák a co řekl, tak udělal.

No, a pak se celá ta skleněná věc dala skutečně do pohybu.

Nejprve se ozvalo slabé zaskřípání, poté se začala skleněná stěna odsouvat a tím nám umožnila výhled do, jak jsem očekávala, zrcadlového prostoru. Opravdu jsme viděli náš vlastní odraz, ale co se nacházelo dál, jsme už spatřit nemohli.

S údivem jsem to jako ostatní kolem pozorovala, někdo si dal určitě s budováním sektorů hodně práce. „Takže... asi půjdeme dovnitř?" navrhla jsem.

„Dobrý nápad, Kate," zaslechla jsem zničehonic až moc sarkastický tón hlasu. Trhla jsem zmateně s sebou. „Ale nepůjdeme všichni, odteď to převezmu já."

A to byla poslední věta těsně předtím, než se to celé pokazilo.