Sektor smrti ➵ Kniha 1. ✓

Kapitola 13. V úkrytu

Ačkoliv byl les jen slabě osvětlený měsíčním světlem, podařilo se mi zaostřit zrak a já tak následně spatřila obrovské kameny za mohutnými kmeny borovic. Mezi větvemi vykukovala nezalesněná mýtinka – perfektní skrýš.

Skoro vůbec nebyla vidět, a i přesto se pyšnila nemalou velikostí. S Benem jsme se vydali blíže a já si mohla povšimnout, že mají kameny dokonalé maskování díky mechu, který se na nich nachází. Tohle bylo přesně to, co jsme hledali. Došli jsme až doprostřed.

Garred s Tommym už si stihli připravit deky a co nevidět se chystali jít spát. Ani jsem se jim nedivila, i má víčka padala únavou.

„Ráno moudřejšího večera, teď je důležité si odpočinout. Kdo ví, kdy budeme mít možnost znovu si v klidu a hlavně v bezpečí zdřímnout," zívl znaveně Jeremy.

„Hm," zamumlala jsem jako jediná v odpověď, Garred a Tommy už nejspíš nevnímali a Ben... Počkat, kde je? „Bene?"

„Ticho! Chci spát," štěkl po mně Tommy, kterého jsem omylem vyrušila.

„Šel támhle nahoru. Jestli máš ještě teď, uprostřed noci, náladu na kamarádský pokec, klidně za ním jdi. Já jdu ale spát, takže buď hlavně potichu," vysvětlil mi Jeremy, sundal si batoh a začal v něm taktéž hledat jeho přikrývku.

Pohlédla jsem vzhůru: po kamenech se dalo vyjít na nejvyšší vrchol, na němž rostlo pár keřů, mezi nimiž stál Ben a až nezvykle sklesle se díval do hlubin lesa. Takhle jsem ho viděla jen jednou, a to tehdy v tom vězení. I přes všechnu únavu jsem se za ním vydala. Možná to bylo jen z přátelského důvodu, ale zkrátka mě zajímalo, zdali mu něco není.

Kameny nebyly tak strmé, tudíž jsem nepotřebovala zkušenosti skokana, abych se nahoru vůbec dostala. Bylo mi jasné, že mě musel slyšet přicházet, ale překvapilo mě, že se neotočil. Pomalu jsem došla až k němu a stoupla si vedle něj. Stále zíral jakoby do prázdna, v tmavě zelených očích se mu odrážel měsíc. Sršel z něho jak smutek, tak i podezřelý klid.

„Bene," oslovila jsem ho opatrně, „jsi v pohodě?"

Místo odpovědi se mi dostalo hlubokého povzdechnutí a sklopení hlavy.

„Děje se něco?" ptala jsem se dál.

Konečně na mě pohlédl, ale se stále stejným výrazem ve tváři. „Ne... vlastně ano, já jen –"

Odmlčel se a nastalo ticho. Ve snaze nepřerušit konverzaci jsem mu položila ruku na rameno. „Je v pořádku, jestli mi to nechceš říct."

„Kate, jsem špatný člověk?"

„Co?" vypadlo ze mě. Buďto místo Bena mluvila únava, anebo se dočista pomátl. „Ty jsi paličatý, vtipný, někdy milý... Ale nejsi špatný. Proč si to myslíš?"

Bylo na něm vidět, že ho to opravdu hodně trápí.

Nadechl se a pokusil se mi to povědět: „Protože – to já jsem objevil ty spisy. To já jsem přišel s tím, že utečeme. To já jsem vás sem dostal. Kvůli mně tady jste, a jestli někdo z vás zemře, bude to jenom moje vina." Sklopil znovu pohled ke kameni, na němž jsme stáli. „Jenom moje vina," zopakoval.

Zůstala jsem nehybně stát, jako kdybych byla součástí těch nerostů pod námi. Ben mi zrovna ukázal svoji skrytou tvář: provinilou, starostlivou. Bál se o nás.

„Ne, není to tvoje vina."

„Ale ano... Já –"

„Ty jsi nás zachránil! Bene, podívej se na mě," řekla jsem rázně a skokan opravdu zvedl hlavu. „Slyšíš? Zachránil jsi nás, nebýt tebe, čekali bychom ještě teď v táboře na smrt. Chápeš? To, že jsme tady, znamená, že jsi udělal správnou věc."

„Myslíš?" zašeptal skoro neslyšně.

„Jo. Dal jsi nám to nejcennější – naději na život. A pokud je tady někdo špatný a vinen, tak to ti, kteří nás sem poslali," dodala jsem a věnovala mu upřímný úsměv.

Benův skleslý výraz se pomalu vytratil. „Díky, Kate."

„Za pravdu se neděkuje, a pokud mě teď omluvíš, půjdu už spát. Další minuta na nohou by mě s největší pravděpodobností dostala do hrobu," dala jsem si ruku před pusu a zívla.

„Jasný, já už taky půjdu. Jenom..."

„Ano?"

„Opravdu ti moc děkuju, ani nevíš, jak jsi mi pomohla. Zkrátka mě to najednou popadlo a nedalo by mi to spát."

„Ráda vždycky pomůžu, to je maličkost," odpověděla jsem mu a vydala se zpátky dolů.

„Jo, a Kate?" uslyšela jsem jeho – již o mnoho veselejší – hlas. Otočila jsem se a tím dala najevo, že poslouchám. „Ty jsi vážně řekla, že jsem milý?"

Povzdechla jsem si, tentokrát jsem ale za ten jeho drzý úsměv byla vděčná. „Velmi vtipné, jdi radši spát."

...

Následujícího rána mě probudil Tommyho hlas.

„Kde je?! Ještě před chvílí tady byla!"

Otevřela jsem rychle oči a naštvaně jsem pohlédla na mého pobíhajícího bratra, který měl tendenci něco řešit v brzké hodině ranní. „Co je?" zamumlala jsem ospale. Jak dlouho jsem spala? Čtyři hodiny? Možná pět? Rozhodně bych byla mimo tenhle svět i nadále, nebýt jeho.

„Moje sušenka! Byla jediná, kterou jsem si z tábora vzal. Byla tady, jen jsem na chvíli odešel a ona zmizela, tak kde je?!"

„Jak jinak," promnula jsem si oči a posadila se.

„Myslíš tu, která ležela vedle tvého batohu?" ozval se Ben pár metrů ode mě. Zdálo se mi to, nebo něco žvýkal? Pak najednou polknul a dodal: „Tak tu jsem neviděl."

Pohlédla jsem na mého bratra, jenž zaťal ruce v pěsti, a pak jsem si všimla Benova výrazu, když mu došlo, že se právě prozradil.

„Ajaj," vyhrkl starší skokan a rychlým tempem zamířil ke mně. Vyskočila jsem zmateně na nohy. Ben se za mě schoval a Tommy už byl připravený rozběhnout se k nám.

„Hej, tohle není moc statečný!" vykřikla jsem, ale naštěstí se objevil Jeremy a stejně jako tehdy v náklaďáku chytil Tommyho za límec a tím ho donutil zastavit.

„Uklidni se, kámo. Co tak hrozného udělal?" zajímal se běžec a zavrtěl hlavou.

„Snědl! Mojí! Sušenku!" odpovídal můj bratr po slovech a stále se snažil z pevného sevření Jeremyho vykroutit.

„Páni, souboj skokanů? O co jsem přišel?" Zničehonic se objevil i Garred, opřel se o jeden z kamenů a všechno pozoroval jako divák na nějakém představení.

V tuhle chvíli jsem si byla jistá, že zrovna prožívám nejzajímavější etapu mého života, ve které se neustále směji, jde mi o život a protáčím očima. Alespoň jsme měli to štěstí a lovci nás neslyšeli.

Poslat nás pět přežívat do terénu, no to byl teda nápad. Tleskám vám tvůrci, vědci – nebo kdo vlastně jste. Nádhera. Opravdu nádhera.