Sektor smrti ➵ Kniha 1. ✓

Kapitola 35. Ledové peklo

Prudce jsem otevřela oči a přetočila jsem své pomlácené tělo na bok. V jednu chvíli jsem si i pomyslela, že se můj žaludek snad zbláznil a neví, jestli teda vypoví službu, nebo ne. Začala jsem zhluboka dýchat, cítila jsem se jak v šoku. Všechno mě bolelo, vše jsem měla zamlžené. Kde to... Co se u všech lovců stalo?

Pak mě najednou bodlo u srdce a kolečka v mozku se mi roztočila naplno. Faith s Ralfem nás opustili. „Opustili nás..." zašeptala jsem a uvědomila si, že mi z úst vyšel bílý obláček. Zamrazilo mě. Bleskurychle jsem se vymrštila na nohy, bolest nebolest. Vzpomněla jsem si totiž, co se stalo. Co následovalo po jejich nečekaném odchodu, když se brána projevila jako Slepá. Alex se hrozně naštval. Ta deska, ten třes, to dunění... V jeden moment jsem ztratila pevnou půdu pod nohama, všichni jsme se propadli do podzemí.

Propadli jsme se, ale kam?

Zachumlala jsem se do bundy, co nejvíce to šlo. Prvním faktem se ukázala pořádná zima, větší, než byla na povrchu. A dalším stěny všude kolem mě, ale nebyly jen tak nějaké. Celé to tady tvořil hladký a lesklý led. Promnula jsem si oči, zdálo se mi, jako kdybych před sebou někoho viděla. Už už jsem se připravovala zavolat, když vtom jsem si uvědomila, že se jedná o mě samotnou. Na některých místech led dokonale odrážel světlo, přesně jako zrcadla.

Podzemní jeskyně? Tady? K čemu?

Největší světlo bylo tam, kudy jsem předtím propadla. Spadaný sníh zde tvořil menší vyvýšeninu, ale po kratším zkoušení jsem to vzdala, podkluzovalo mi to, nahoru se nešlo dostat. Tudy cesta prostě nevedla. „Počkat," vydechla jsem ve zmatku, odběhla jsem zpátky na místo, kde jsem se probrala a rozhlížela se kolem. Nespadla jsem přece sama, v ten osudový okamžik jsme byli všichni spolu!

„Haló!" křikla jsem na všechny strany, můj hlas se odrážel od ledových stěn a tvořil ozvěnu. „Jste tady někde?!" Nedokážu zůstat sama, nemůžu být sama. „Prosím!" Pomalu, ale jistě jsem začínala propadat panice, ten sžíravý pocit – nešlo se ho zbavit.

Bylo to jako v pekle, ledovém a nemilosrdném.

„Kate?!"

Otočila jsem se. Nejprve na jednu stranu, posléze na všechny další, ale nedokázala jsem to určit. Zdálo se mi to? Pokud ne, tak odkud ten hlas přišel?

„Hej!"

Ano, ano! Tento jsem slyšela zřetelněji, ale ačkoliv musel být blízko, nikdo nikde.

„Jste všichni v pořádku?!"

Teď už bych to tipovala na Bena.

„Jo! Zatracený sektory! Ať se do země propadnu, jestli... hm, a jo vlastně. Jako chápete to?!" A tohle byl jasný Tommy.

Hlasy se začaly odrážet všude kolem, proběhla jsem první takovou menší chodbičkou mezi ledovými stěnami, ale nikoho jsem zatím neobjevila. Pak jsem nějaký zvuk zaslechla napravo, rozběhla jsem se tedy na jinou stranu. Vzápětí jsem několikrát odbočila vlevo a najednou - jsem se ztratila úplně.

„Co to má sakra být?!" zvolala jsem, když jsem stanula před uzavřenou chodbou. Slepá ulička. A předtím tolik odboček... „Lidi! Já už vím, kde to jsme!"

„No jo! Taky už mi to došlo!"

Popravdě mě už začínala z toho neustálého křičení bolet hlava. Teď mi odpověděl asi Garred, ale nebyla jsem si jistá. Jedno jsem ale věděla: tohle nebyla pouhá podzemní jeskyně, ale obří bludiště z ledu.

„Taky jste sami?!" rozlehl se hlas mého bratra.

„Ne, já jsem tady s Alexem!" ozval se silák.