Sektor smrti ➵ Kniha 1. ✓

Kapitola 21. Po stopách

V sektorech se setmělo.

Od tohoto okamžiku jsem viděla ani ne na pár kroků před sebe. Zřejmě z noční oblohy zmizel i ten poslední kus měsíce, ale taktéž to mohlo být pouze tím, že jsme se ocitli v daleko hustším jehličnatém lese než předtím.

Srdce mi bilo jako o závod, na čele jsem cítila kapičky potu, ale i přesto jsem nebyla unavená. Nebo jsem si to spíš nechtěla připustit? Nepřipadalo v úvahu zastavit či jakkoli zpomalit běh – šlo o každou zatracenou sekundu. Už dávno se mě zmocnila panika a mnou nenáviděný společník jménem strach, který zde moji maličkost pronásledoval na každém kroku.

Ve snaze zahnat štípání v očích a touhu zhroutit se na zem, jsem se soustředila pouze a jen na naše okolí. Kromě praskání větví pod našima nohama se zdál les tichý, skoro jako kdyby spal. Bohužel jsme si již byli vědomi toho, že se jedná o pouhou zástěrku.

Les nám totiž mohl připadat sebeklidnější, ale i tak zkrátka a prostě nebyl. A to nikdy.

Stromy kolem působily podezřele, keře a šišky taky. Nejspíše jsem začínala bláznit, neboť jsem v té tmě viděla každý neobvykle pokroucený smrk jako lovce nebo kteroukoli z těch zmutovaných zrůd. Měla jsem pocit, že jsou všude. A taky byli, doteď nechápu, jak se jim podařilo nás celou tu dobu bez našeho povšimnutí sledovat, následně zahnat k jezeru a taktéž oddělit od Alexe s Tommym.

A tak jsem byla už zas u pesimistických myšlenek, nedalo se jim ubránit. Co když se jim něco stalo? Třeba zrovna teď někde leží s kulkou v těle nebo jsou svázaní a lovci je vezou tam, kde to všechno začalo. Co když...

Stačil zlomek vteřiny, kdy jsem přestala dávat pozor. Můj obličej se setkal s tvrdou zemí pokrytou jehličím krátce poté, co má levá noha zakopla o vyčuhující kořen mohutné borovice. Při tak rychlém běhu nešlo udržet rovnováhu. Zaskučela jsem bolestí a na malý moment si vzpomněla na to, že je to dnes podruhé. Naštěstí jsem tentokrát nespadla do jezera s ostnatou příšerou.

Oba kluci se zastavili a otočili zpět.

„Kate, jsi celá?" ozval se jako první skokan a vydal se směrem ke mně, aby mi následně pomohl zvednout se.

„Snad," zamumlala jsem a vzápětí jsem na onu končetinu zkusila došlápnout. Díkybohu mě bolela pouze nepatrně, takže jsem usoudila, že to dozajista brzy rozchodím. „Uhm... díky."

Nebýt napjaté situace, v níž jsme se nyní nacházeli, určitě bychom se mé nešikovnosti zasmáli, ale místo toho jsme se jen s povzdechnutím rozhlédli kolem dokola a v pohledu každého z nás se objevila značná nejistota.

„Tak, vážení přátelé," začal Ben, spráskl ruce a já zpozorněla, „myslím, že jsme v prdeli."

„To přece víme," namítl Garred, „je to marný."

„Ne," napřímila jsem se a výhružně jim pohlédla do očí, „potřebují naší pomoc. Nesmíme to vzdát."

„Už nejmíň třikrát jsme změnili směr, těch pár stop a polámané větve nám taktéž nijak extra nepomohly, nemáme nejmenší tušení, kudy dál," odvětil skokan a rozhodil rukama na znamení beznaděje.

„Nějakou cestu najdeme."

„Dejme tomu, že ano," ozval se silák, „dostaneme se k nim, ale zároveň i k lovcům. Ocitneme se třeba v obklíčení, co pak?"

„Pokud vím, tak ten se samopalem jsi tady ty. Bránit se není špatné. Mohli bychom třeba –" zkoušela jsem je přesvědčovat i nadále, ačkoliv jsem všemu, co z mých úst vypadlo, přestávala sama věřit.

„Kate, promiň, ale to je není dobrej nápad," přerušil mě Ben.

Já vím, měl pravdu, ale já to odmítala vzdát.

Garred si povzdechl. „V táboře jsem o nich jednou četl: tyhle typy zbraní se používaly skoro před dvě stě lety ve druhé světové válce. Mít jich víc... možná, ale takhle by to byla pouze předem prohraná přestřelka. Mám jeden jediný zásobník, v něm třicet dva nábojů, při troše štěstí pár lovců sejmu, ale do několika dalších sekund jsem bez munice. Nemá to smysl, je konec."

„Dokud budu moct dýchat, stát na nohou a vnímat, žádný konec nebude. Můj mladší bráška mě potřebuje, i vás... Alex jakbysmet. Přežili jsme dost dlouho, abychom –"

„Ticho!" vyrušil mě znovu Ben a já beze slova znehybněla, i přes nutkání dát jim jasně najevo, že se poslední naděje nehodlám vzdát.

Nastražila jsem uši a přistoupila o dva kroky blíž ke klukům. Z nedalekého houští se ozývalo podivné praskání a šustění listí. Ben se opatrně a co nejtišeji sehnul a sebral ze země silnější klacek, který mi podal a přitom zašeptal pár slov ohledně toho, že je to lepší než nic, sám si pak z kapsy vytáhl nůž, jímž před nedávnem usmrtil onu vodní příšeru. Garred značně nervózně sevřel svoji zbraň a namířil ji před sebe, přičemž zvuky ještě více zesílily.

A zničehonic se z houští vyřítil udýchaný, na první pohled zmatený a zcela dezorientovaný, Alex, jemuž se v očích mihl strach hned poté, co se prudce zastavil přímo před hledím Garredova samopalu.

„Klid, to jsem jenom já!" zděsil se a zvedl ruce v obraném gestu.

„Do háje, Alexi, kde ses tu vzal?!" zhrozil se skokan, „Garred tě mohl rozstřílet na kousky!"

„Nech ho být, důležité je, že je zase s námi, ale... Kde je Tommy?" snažila jsem se o přívětivější tón a uklidnění atmosféry.

Mudrc začal šok nejprve rozdýchávat, zdál se mi stále vyděšený, až pak teprve odpověděl. „To nevím, omlouvám se."

„Počkej," přidal se silák, „vždyť byl s tebou, ne? Přišli jsme k tábořišti, ale někdo ho zničil, všechny věci rozházel a vy jste zmizeli. Mysleli jsme, že jste utekli společně."

„Taky, že jo," snažil se nám to vysvětlit mudrc, „od tábořiště jsme spolu utekli, to je pravda, ale po nějakém čase došlo k nechtěnému rozdělení. Snažil jsem se jim ztratit z dohledu, nejsou tak rychlí, ale bojím se, že dokážou dobře stopovat a brzy se zase objeví."

„Jo, to je oblíbená činnost lovců. Vždycky dlouhou dobu nic a pak najednou –" nedokončil myšlenku Ben.

„Oni jsou tady teď i lovci? Já myslel, že nás ještě nenašli. Vy jste je viděli?!" položil nám mudrc otázky, jež ve mně vyvolaly nevěřícný pocit, a za další zlomek vteřiny mi i došlo, co tady nehraje.

„Alexi, neprotiřečíš si náhodou?" optala jsem se.

Podle Garredova výrazu jsem poznala, že mu to taktéž dochází. „Proč se nás ptáš, jestli jsme viděli lovce? Ještě před chvílí si na nás vychrlil, že vás s Tommym pronásledovali."

„Cože?"

„No jo, je to tak," namítl skokan.

„Ne, to jste špatně pochopili! Myslím, že by nám lovci jen tak naše věci neničili a nerozhazovali kolem. Z toho místa nás nevyhnali oni, nejsou totiž jediní, kteří o nás vědí..."

Prudce jsem se nadechla a zadrhl se mi dech. Následně jsem pocítila chlad po celém těle – a to nejen proto, že by mi většina oblečení zatím nestihla uschnout. Podvědomě jsem tušila, co bude následovat. Pár slov, pro mě tíseň, hrůza a děs. Když Alex konečně vyslovil to, co už nám všem bylo jasné – pocítila jsem i přesto silný nával záporných pocitů, které celou situaci značně ztěžovaly.

„Byli to vlci," vysvětlil tiše. A už jen podle jeho výrazu bylo jasné, že jsme na tom mnohem hůř, než jsme si až do nynějška mysleli.