Sektor smrti ➵ Kniha 1. ✓

Kapitola 43. Téměř v cíli

„V táboře jsme podobnou dráhu měli, pamatuješ?" optal se Ben Tommyho. „Mně osobně tyhle opičí dráhy moc nebrali, protože mi vadil ten závěrečný provaz. Vždycky jsem buďto spadl rovnou nebo jsem ani nedoletěl k další bedně, tudíž jsem zůstal viset uprostřed."

„Jo," zavzpomínal mladší skokan. „Tanzanský finální skok. Pro mě to byla hračka, řekl bych i, že jsem zrovna tenhle druh drah uměl docela dobře. Možná bych to mohl být já, kdo se pokusí to přeskákat... Faith, co to provádíš?!"

Otočila jsem se.

Skokanka už balancovala na páté vysunuté plošině.

„Faith!" zavolal na ni i Ralf.

„Než by se ti dva rozhodli, já už bych byla na druhé straně!" ozvala se, krátce se ohlédla a následně začala ručkovat přes vodorovně přidělaný žebřík. Musela jsem uznat, že to vypadalo opravdu nebezpečně. Tohle bych rozhodně nezvládla ani ve snu.

Posléze ji čekal extrémně dlouhý skok. Má hlava to nebrala, ale ona to zvládla a navíc k tomu ani nepotřebovala rozběh.

„Jak dlouho vás to v táboře učili?" zajímalo Alexe.

„Nevím, mám takový pocit, že jakmile jsme trochu povyrostli, mohli jsme hned začít trénovat," vysvětlil mu můj bratr a nepřestával na Faith udiveně hledět. „Je fakt dobrá, že jo?"

„Hm, to je," zamumlal Garred.

Faith se mezitím dostala dvojitým skokem k finálnímu bodu. Oběma rukama pěvně uchopila provaz a bylo načase se přehoupnout na konec dráhy. Viděla jsem, jak se snaží zuby nehty vyhýbat pohledu směrem dolů. Láva, nebo ať už to bylo cokoli, zkrátka působila dost nepěkným dojmem. Prázdná jáma by byla možná i lepší.

„To zvládneš!" snažil se ji podpořit Ralf. „Vždycky jsi to klukům při tréninkách nandala, tak teď ukaž tvůrcům, co umíš!"

„Věříme ti!" přidal se Tommy a následně i my ostatní.

To Faith dodalo té pořádné odvahy. Připravila se a během zlomku vteřiny už letěla vzduchem. Úspěšně se přehoupla až na druhou stranu, pustila se lana a dopadla na podlahu chodby. Ozval se podivný zvuk – to ji zřejmě zrovna zaznamenaly ty senzory.

Z levé strany se začala vysouvat podlaha a postupně zakrývala jámu. Brzy již naoranžovělá tekutina nebyla vidět vůbec a my mohli bezpečně přejít po lesklém povrchu až ke skokance. Ralf ji zprvu pevně objal, poté se na chvíli proměnil v toho typického ochranářského bratra a zavalil ji nadávkami a řečmi o tom, co si jako myslela a že by to Ben nebo Tommy zvládli taky. Nakonec přece jen vypustil páru a na jeho tváři se objevil úsměv.

„Jsem hlavně rád, že jsi v pořádku," dodal navíc ještě ke všemu.

Nejraději bych si tento radostný pocit zachovala. Pár úkolů je už za námi, zvládli jsme je podle mě na jedničku, ale... To, co mi nedovolilo udržet úsměv, byl fakt, že na nás stále může čekat cokoli. Úplně cokoli. Rozhlédla jsem se po ostatních. Ačkoliv byl čas bez Bena krátký, stačilo to. Představa, že by ta nehorázná bolest trvala déle, byla příšerná. A navíc návrat Faith s Ralfem. Byla jsem tak ráda, že tu zase jsou.

Co když se na konec všichni nedostaneme? Co když bude pro někoho některá ze zkoušek tou poslední? Co když tohle štěstí nebude trvat věčně? Co když...

„Kate! Jdeš už?"

Ben čekal pár metrů ode mě. Ostatní už mířili dál chodbou. Slabě jsem přikývla a rozešla se, ale v momentě, kdy jsem kolem něho chtěla projít, mi zatarasil cestu. „Nějakou dobu už tě znám, takže o co jde?"