Sektor smrti ➵ Kniha 1. ✓

Kapitola 30. Nepochopitelné 2/2

„Kdo jsi a co jsi udělala s mojí sestrou?!" Tommy se bleskurychle vyhrabal z deky, drobky od sušenek tím rozházel snad úplně všude. Do ruky si vzal hrníček s již vychladlým čajem a párkrát si lokl, jelikož se z toho všeho dokázal rozkuckat.

„Jen si ty vtípky nech, tebe to taky čeká," překřížila jsem si ruce na hrudi a zkrátka bych to nebyla já, kdybych ho alespoň krapet nepokárala. „Kdo ví, kdy se nám znovu naskytne příležitost normálně se umýt."

„Zdar, jsme tu!" zvolal nadšeně mudrc z haly. Kývla jsem mu na pozdrav a on se následně vydal směrem ke zdi, aby zde uložil pár batohů a věcí, které donesli z našeho bývalého tábořiště. Už jsem otvírala pusu, ale Alex měl jasno v mé otázce ještě dříve, než jsem ji stihla pronést. „Ben se jen zdržel, hned tu bude."

Bouchnutí dveřmi.

„Slyšel jsem správně své jméno? To už vám tolik chybím?" Jeho hlas, doplněn humorem, dolehl až k nám. Nato se skokan objevil se spokojeným úsměvem ve tváři přímo před námi, ze zad odhodil přeplněnou tašku a konečně vzhlédl vzhůru ke schodům, na nichž jsem celou tu dobu stála. „Ahoj," vypadlo z něj zničehonic.

„Bože," zasmála jsem se, „to jsem předtím vážně musela vypadat jako čarodějnice. "

„Jen je to příjemná změna," pokrčil Ben rameny, ale i nadále zůstal stát na místě.

„Jo, vlastně," vzpomněl si zřejmě na něco Alex, „když už jsme u té čarodějnice..."

Nadzvedla jsem obočí a zajímalo mě, s čímpak mudrc zase přijde.

„Ú, já to chci taky slyšet!" přikradl se k nám Tommy, deku měl kolem ramen, což vyústilo v dojem polodlouhého pláště s kožichem na jedné straně.

Alex se rozhlédl po místnosti, aby se ujistil, zda jsme sami. Staré hodiny s kyvadlem stále neprokázaly jediný náznak funkčnosti, za okny foukal chladný vítr a z nebe se snášel bílý prašan. V krbu se ozývala meluzína, ale jinak ticho. Paní Lauriová nejspíše stále vařila oběd, tudíž jsme zde byli opravdu jen my. „No, stoprocentně vám docvaklo, že se jedná o tu babču."

„Áno," řekl protáhle mladší skokan. „Dál?"

„Když jsme mířili zpátky k chatce..."

„Hm... Dál?"

„S Benem jsme něco viděli."

„Uhm," otravoval bez přestání.

„Kušuj, Tommy!" zachmuřil se mudrc a zakroutil hlavou, „prostě už jí můžeme s jistotou věřit."

„Fákt?"

„Tommy!" okřikla jsem ho, chytila ho za ramena a nasměrovala jej směrem do kuchyně. „Běž si radši pro další sušenky."

„Dobrá, dobrá, však už mizím," uraženě si odhodil 'plášť' na pravou stranu a odpochodoval pryč s nosem nahoru jako pyšná princezna.

„Tak to bychom měli, dneska se nějak moc rozjel," díval se za jeho vzdalujícími se zády Alex.

„Jak jsi to myslel? Co jste viděli, že vás to přimělo věřit jí? Tentokrát bez žádných pochyb?" nechápala jsem.

„Vraceli jsme se k chatce, když vtom nás zahlédli lovci."

Na pár vteřin jsem zapomněla dýchat, ale hned to bylo zase v pořádku. Přece jen jsou tady. Alex i Ben. Oba dva jsou zdraví a stojí přímo přede mnou. Není důvod ke strachu, museli jim zvládnout utéct. „Co se teda stalo?"

„Běželi jsme, ale v jednom okamžiku jsem se projevil jako to největší poleno, když jsem zakopl o vlastní nohy a následně se zřítil na zem," mudrc si povzdechl a pokračoval: „zkrátka nejsem v běhu nejlepší, to víš. Důležité ale je, že se v ten moment zastavil i Ben, aby mi pomohl. A pak –"