Sektor smrti ➵ Kniha 1. ✓

Kapitola 20. Byla to past

„Ne," zakroutila jsem hlavou, „musíme vymyslet jinou možnost!"

„Uděláme to takhle a bez debat! Dřív nebo později tě to stáhne ke dnu!" vpíjel se mi do očí a tvrdohlavě si stál jako obvykle za svým.

„Ale –"

Hlasitě jsem znovu vykřikla. Ta příšera z hlubin zatáhla takovou silou, že mi má ruka vyklouzla z Benova stisku a já se během pár sekund ocitla pod vodou. Naštěstí jsem se, ačkoliv jen málo, stačila nadechnout.

Dokázala jsem otevřít oči, nějakou dobu mi trvalo, než jsem si zvykla. Shlédla jsem dolů na dva metry veliké zvíře. Oproti dlouhému a slizkému tělu s černými ostny na hřbetě mělo poměrně malou hlavu. Zkusila jsem znovu kopnout a třeba si nějakým způsobem vyzout botu, ale nešlo to. Tudy cesta nevedla a já se pomalu začala smiřovat s blížící se smrtí.

Pak nastal nečekaný moment. Hladina nade mnou se otevřela. Někdo skočil do jezera a směřoval dolů. Polilo mě štěstí, ale zároveň i strach. Koneckonců zde byla možnost, že utoneme oba a tenhle boj prostě a jednoduše nezvládneme. Rukama jsem máchala všude kolem. Nic, ale opravdu nic nezabíralo. Ben začal cosi naznačovat, dobrou chvilku jsem neměla nejmenší tušení, co mi chce říct, ale pak mi to došlo. Ten nůž.

Jednou rukou jsem se stále vzpírala a táhla své tělo směrem vzhůru, i když to zrovna moc nešlo. Druhou jsem dokázala vmžiku najít onen ostrý předmět a podat ho Benovi. Všechno se to seběhlo strašně rychle a já začínala ztrácet vědomí. Byla jsem si jistá, že už dech déle nezadržím.

Znenadání jsem spatřila rudou tekutinu, která se mísila s vodou kolem. Zpanikařila jsem. Nebylo zřejmé, čí ta krev vlastně je. Pomalu se mi začaly zavírat víčka, když vtom mě někdo zachytil a začal táhnout zpátky k hladině.

Dokázal to.

Opravdu mě zachránil.

V prvním okamžiku jsem se hluboce nadechla a dostala tím tak do plic chybějící vzduch. Poté jsem již netoužila po ničem jiném, než po tom dostat se konečně na pevnou půdu pod nohama. Oba dva jsme bezmyšlenkově padli vyčerpáním. Zprvu jsem vykašlala krapet vody, strhla ze sebe těžkou mikinu, jež byla skrz naskrz promáčená, a pak jsem se přetočila na záda.

Ben se nejprve rozhlédl kolem, díkybohu zde žádné další nebezpečí nečíhalo. Vzápětí zakašlal a následovala kupa rozhořčených nadávek. „Toho idiota, který tuhle podělanou potvoru navrhl do sektorů, najdu a vlastnoručně uškrtím!" Poměrně mile řečeno. „A rozsekám, nakrájím, prohodím zdí, praštím kokosem, hodím z okna, posadím na vlak do –"

„Já to chápu," ozvala jsem se, přičemž jsem si rukama pročesávala vlasy, abych je zbavila alespoň nějaké vody, „a zároveň bych ti chtěla poděkovat za to, cos udělal..."

Pozvedl obočí. „To nestojí za řeč, tak by se přece zachoval každý," mávl nad tím rukou.

„Ne. Právě, že ne. Existují i tací, kteří by mě v momentě, kdy mě ta věc stáhla pod hladinu, nechali napospas osudu. Ale tys riskoval."

„Nedokázal bych žít s pocitem, že jsem měl tu možnost udělat něco víc. Kate, ten okamžik, kdy jsi mi zmizela z očí – nemohl jsem jen tak zůstat stát."

„No to si ze mě snad děláte prdel!"

Příchod třetí osoby zničil dosavadní atmosféru. To je dnešní den ve znamení nadávek, či co? Silák si to k nám pochodoval s ne zrovna moc přívětivým výrazem ve tváři. Zastavil se a prohlédl si nás, jak si to tak pěkně ležíme vedle sebe u jezera při měsíčku. Za normálních okolností by to bylo ovšem v pořádku.