Sektor smrti ➵ Kniha 1. ✓

Kapitola 34. Díky za všechno

Po probuzení Ralfa následovaly tři dny plné dobré nálady, odpočinku a plánování další cesty. Za tu krátkou dobu jsem ale poznala, že je Ralf úplným opakem Faith: nevýřečný, krapet odtažitý, ale ne tak moc, jako byl z počátku Garred. Možná to bylo tím, že stále nebyl v nejlepší formě nebo zkrátka dobře rozmýšlel slova a většinu si nechával pro sebe. Nic z toho také neměnilo fakt, že je to dobrý člověk, ačkoliv, jak se mi párkrát Faith zmínila, občas byla jeho ochranářská role vůči jeho sestře až moc přehnaná.

Zásoby vody byly doplněny, a tak jednoho rána, když blonďák prohlásil, že je již schopen delší a náročnější chůze, bylo rozhodnuto, že je načase vyrazit. Posbírali jsme si všechny věci, uhasili oheň a s prvním paprskem nového dne jsme malou jeskyni nadobro opustili. Cesta by probíhala hladce, jenomže se po necelých sto metrech zastavil nejprve Ralf a hned nato i jeho sestra.

„Děje se něco?" podivila jsem se, trochu jsem se i bála toho, jestli jsme to přece jen špatně neodhadli a Ralf ve skutečnosti není dost zdravý na cestování.

„Nejdeme špatným směrem?" zeptal se blonďák místo odpovědi. „Mám totiž takový dojem, že je jih tudy," ukázal na jeho pravou stranu.

„Jih?" nechápal zprvu mudrc, „ne, východ je přece na východě! Copak to nevíte?"

„Proč by byl zrovna tam? Jsem si na sto procent jistý, že je brána do jedenáctky na jihu, znal jsem jednu holku, byla taky mudrc a dlouhé noci na tom pracovala, až došla k tomuhle názoru a já vím, že je pravdivý."

„Tak to asi myslela špatně," nechtěl se nechat Alex odbýt, „říkám, že půjdeme na východ."

Tohle teda nemohlo dopadnout dobře, protože, když někdo zpochybňuje Alexovi schopnosti... není radno si s ním zahrávat.

„Rigel měla pravdu vždycky," řekl už skoro podrážděně Ralf a ukázal nám tím i jeho další, ne zrovna usměvavou, tvář. A mně to v tu chvíli došlo. Ten někdo, o kom předtím Faith mluvila, ten někdo, jehož smrt tyhle dva hodně ranila, to musela být ta Rigel, jejíž jméno bylo zrovna poprvé zmíněno.

Alex s blonďákem se navzájem propalovali očima. Ani jeden nehodlal upustit od jeho mínění a my ostatní jsme tomu uklidňujícími frázemi zrovna nepomáhali. Nikam jsme se nedostali ani po delším čase, čekat dál už jsme v té úmorné zimě taktéž nemohli, a tak bylo rozhodnuto.

„Faith," oslovil ji nakonec Ralf, „půjdeme sami."

Skokanka se zprvu zmateně rozhlédla po nás všech okolo. „To se vážně nedokážete dohodnout na jednom směru?!"

„Jak vidíš, tak ne," dodal.

„Ale..." chtěla něco namítnout, jenže zřejmě už i jí došlo, že s tím nic nenadělá. Ralf byl plně rozhodnutý hledat konec sektorů na jihu a nic a nikdo mu to rozmluvit nedokázal, stejně tak jako Alexovi.

Tušila jsem, co bude následovat, ačkoliv bych byla raději, kdyby tomu tak nebylo a mýlila jsem se.

„Jsem rád, že jsem vás poznal, vážně, za mou záchranu jsem vám nadosmrti vděčný. Jen... Nemějte mi to za zlý, ale chci věřit svým instinktům a posledním slovům své kamarádky. Tak tomu prostě je," povzdechl si a otočil se, „děkuju vám za všechno, hodně štěstí při hledání a kdo ví, třeba se ještě uvidíme." A s jeho posledním slovem vykročil jižním směrem.

Překvapením jsme zůstali stát, jako kdybychom snad byli součástí té ledové krajiny. Tak nějak jsme to ale chápali nebo spíš alespoň já. Rigel je po smrti a jestli to byla její poslední slova, chápala jsem, proč se jimi chce Faithin bratr stále řídit. Bylo to něco jako úcta k její památce a možná za tím bylo i něco víc. Něco, co nikdo vidět nemohl.