Sektor smrti ➵ Kniha 1. ✓

Kapitola 39. Ve výšinách 2/2

„Hlášení! Kde je Tim?!" zavolal Dess a mezitím se vydal blíž k nám. Přiběhl k němu jeden malý chlapec, byl z nás všech rozhodně nejmladší. Hádala bych mu tak třináct let. Měl kudrnaté vlasy a jakési desky s papíry v ruce.

„Jen dva, holka a kluk," řekl a začal přeříkávat seznam věcí, které těm dvěma prý sebrali. Krev ve mně vřela, právě totiž přiznal, že je okradli. Ralfa s Faith! Vzali jim všechno jídlo, pití... „Ale," zadrhl se chlapec najednou a zřejmě si nebyl jistý, zdali to chce svému veliteli říct.

„Co? Zbavili jste se jim potom, ne?!"

Zbavili? Jak jako zbavili?!

„Právě, že ne. Omlouváme se vám, ale omylem nám potom utekli..." Poslední slovo skoro zašeptal a o krok couvl, jako kdyby se reakce svého vůdce bál.

Dess se narovnal. „Hm. Utekli. Fajn."

„Vy... se nezlobíte?" nechápal ten chlapec. Také mi to bylo divné, čekala jsem, že by mohl Tima i uhodit ze vzteku. Byla jsem ale ráda, že to neudělal. A také, že teď alespoň víme, že jsou Ralf a Faith naživu, díkybohu.

„Ne, je mi to u prdele," pronesl opravdu lhostejným tónem a mávnul nad tím rukou.

Oddechl si nejen Tim, ale i všichni jeho 'kámoši'. Vážně, tomu říkám autorita. Zajímalo by mě, jak se do čela téhle skupiny dostal.

„Důležité pro mě teď je, že jsou tady oni," ukázal na nás. „V noci jsem jim věci prošel, moc toho nemají, ale o to mi teď nejde. Je to pár dní nazpátek, co jsem potkal kamery, přidělané na ruinách. Sledují nás. I v téhle chvíli. Vím to, jsem si tím jistý. A po dlouhém rozhodování jsem usoudil, že je načase odtud vypadnout. A mám pro to bezva plán."

„Jestli chceš pryč, tak vezmi ostatní a odejděte bránou!" Dokonce i Alex se k mluvení přemohl, už se ani nezdál tak vystrašený. „Proč jste to vlastně neudělali dřív?"

Tohle jsem nečekala. Zasmáli se totiž úplně všichni.

„Rádi bychom, ale to by tam musel ten východ být. Viděl jsem to na vlastní oči, největší zrada od tvůrců sektorů je ta, že nás celou dobu tahali za nos. Východ neexistuje! Není tam, putovali byste marně! Ale neboj se, Alexi," řekl znovu tím jeho hereckým hlasem, „mudrce nemám a hodil by se mi. Jestli se můj plán nezdaří, nechám tě žít."

„Ach, jak velkorysé," odfrkla jsem si, pár pramenů vlasů mi spadlo do obličeje. Možná jsem ze začátku byla vystrašená. Možná na nás stále mířili zbraněmi, ale chtěla jsem být konečně slyšet. Chtěla jsem toho říct daleko víc, mnohem víc! Jenže mi stále chyběla odvaha, donutila jsem se alespoň na zrzka podívat. Kráčel si to ke mně, jako by mu patřil celý svět.

A já ho začala nenávidět víc než lovce s tvůrci dohromady.

„Jestli ten plán nevyjde," začal, když přistoupil přímo přede mě, „bude tě škoda," dodal sklesle, ale poté se znovu začal usmívat. „Doveď ji támhle!"

Hned poté, co tomu černovlasému vydal rozkaz, mě on pevně chytil za paži a trhl se mnou prudce dopředu. Dovlékl mě až doprostřed mostu, kde jsem byla donucena si kleknout. Dess všemu spokojeně přihlížel a vyrušil ho až Ben, jenž se rozhodl neprodleně vyvléknout ze sevření těch dvou. Samozřejmě se mu to nepovedlo. Vykřikla jsem, když dostal jako Garred ránu pěstí. Tentokrát ale do obličeje.

„Proč?! K sakru, o co ti jde?!" ptala jsem se ze zoufalství. Kdybych mohla, rvala bych si vlasy. Desmond byl blázen, sektory ho dohnaly k šílenství, jinak jsem si to vysvětlit nedokázala.