Sektor smrti ➵ Kniha 1. ✓

Kapitola 38. Zasloužený odpočinek

Fajn. Takže si to shrneme: vypadá to, že jsme přiskákali do jakéhosi prapodivného místa, v němž nás objevil zrzek s přidrzlým úsměvem a řekl naprosto šílenou věc, týkající se tohoto Sektoru 11. Mezitím, co ostatní zahrnovali Desse nevěřícnými otázkami a dotazy, já přesunula svoji pozornost na krajinu, jež byla do této chvíle obalena hustou mlhou.

Předtím to působilo, jako kdyby za skalami bylo pouhé nekonečné bílo. Nyní jsem si začala v dáli všímat různých rozpadlých staveb. Bylo jich málo, jen pár. Ruiny obrostlé břečťanem a liánami. Cítila jsem se jako v nějaké z post-apokalyptických knih, které jsem kdysi četla. Úplně nejdál, kam mé oči dohlédly, se ruiny nacházely i ve větších počtech.

„A jak dlouho už tu jsi?" zaslechla jsem siláka.

„Nějakou dobu už to bude, řekl bych, že to tady mám celkem prošlý. Možná se vám to tak nezdá, ale tenhle sektor je strašně malej, na konec odsud dojdete za maximálně dva dny."

„Jako fakt? To nedává smysl, já myslel, že jsou všechny stejně velký!" řekl překvapeně mudrc a zakroutil nad tím hlavou. „Taky jsem si ale myslel, že je východ na východě, což se ukázalo jako blbost... odteď už je zřejmě možné všechno."

„Ať jsem hledal sebelíp, tábor jsem nenašel a lovce ani jednou nepotkal," zrzek se jako my ostatní zahleděl na vzdálené budovy, „vypadá to opuštěně a taky to je opuštěný."

„Řekl bych: divný, jenže mi přijde, že to opakuju až moc často," ozval se Ben. „Heleď, a proč jsi vlastně neodešel?"

Dess se na něj otočil. „Jako kam?"

„Prý je na jihu východ ze sektorů, byl jsi už u jižní brány?" zeptal se Tommy.

„Tam jsem se ještě nedostal, víte... já jsem jen silák a nemám páru, kde východ hledat," pokrčil s povzdechem rameny, „ale něco mi říkalo, že to bude tady. Přišel jsem ze západní brány a zamířil na východ, tam je slepá. Teď jsem zkusil severní a, jak jsem předtím zmínil, cestou jsem tuhle zbořenou krajinu krapet prozkoumal, když mi došlo, že mi zde nic nehrozí. Pak jsem doputoval sem a narazil na vás, což znamená, že ani na severu východ není."

„Zbývá tedy jen jih," řekla jsem, „teď jsi nám to i potvrdil."

„Ano, ale bohužel je jižní brána nejhůře dostupná."

„Samozřejmě, jak jinak," zamumlal Garred, „vždycky je v tom nějaké ale."

„Nachází se tam široká řeka s vodou podobné téhle," ukázal na bublající zelené jezero. „Dá se přejít, ale jen po dost nestabilně vypadajícím mostě, který spojuje dvě nejvyšší věže tady."

„Víš, kde se to místo s přechodem nachází?" zajímal se Ben.

„Jo, vezmu vás tam, jestli chcete. Navíc to vypadá, že máme tak i tak stejnou cestu," odpověděl a ve tváři se mu znovu mihl pobavený úsměv.

„Hm," namítl náš silák, „myslím, že už radši půjdeme sami, díky."

Dess nadzvedl jedno obočí. „Co, ty mi snad nevěříš?"

„Jen říkám, že bychom měli jít raději každý sám."

„Garrede," oslovil jej Ben, „chápu, jestli ti přijde podezřelý," vzápětí se otočil na zrzka, „bez urážky, Dessi."

„V poho," mávl nad tím rukou.

„Zkrátka nevím jak ostatní, ale já už chci prostě jenom pryč, chci odsud co nejdřív vypadnout a jestli je tady šance, že nám ukáže cestu a budeme to mít rychleji z krku, nebráním se tomu," dodal.