Sektor smrti ➵ Kniha 1. ✓

Kapitola 24. Cesta do neznáma

„Kate! Kate, probuď se! Probuď se, prosím!"

Hlasy. Nebo pouze jeden? Ano, určitě. Byl vzdálený, ale přece tak blízký. Bolela mě hlava a – snad i celé tělo. Co se to k čertu stalo?

„Kate! Nejsi mrtvá, slyšíš! Nesmíš být..."

Ztěžka jsem pootevřela víčka. A bleskurychle je znovu uzavřela.

„Nemiř mi do obličeje tou baterkou nebo oslepnu!"

„Ups, promiň."

Podruhé jsem otevřela oči, zamžourala pohledem kolem sebe a všimla si Bena, který seděl hned vedle mě. Najednou mi všechno došlo. Konečně jsem se vzpamatovala. Jeskyně, vlci, dunění, někdo mě strhnul k zemi. Přímo přede mnou býval vchod. Teď už by se to dalo lehce nazývat neprůchodnou stěnou z několika tun půdy a kamení.

Podepřela jsem se lokty o chladnou zem a párkrát se hluboce nadechla. Naštěstí prach způsobený zborcením jeskyně opadl. Zkusila jsem každou končetinu, ale zdálo se, že jsem víceméně v pořádku. Asi mi díkybohu přálo štěstí. Opatrně jsem změnila nepohodlnou polohu do tureckého sedu a uvědomila si, že se na mě skokan stále nevěřícně dívá. Baterkou nyní mířil do malého prostoru mezi námi.

„Co je?" nadzvedla jsem obočí.

„Nic," začal tichým hlasem a zůstával i nadále nehybně sedět, „jen jsem rád, že jsi v pořádku."

„Hej!" ozval se někdo za námi. „Jak jste na tom?"

Ohlédla jsem se. Alex se opíral zády o jednu stěnu a zřejmě teprve pochopil, co se stalo. Garred stál kousek od něj a já poznala, že otázka byla směřovaná právě od něho. Vyzdvihla jsem se součastně s Benem na nohy. „Žijeme, naštěstí. Co vy?"

„Pár modřin, toť vše," odvětil silák a Alex ukázal zdvižený palec.

„Dobře a –" několikrát jsem přelétla pohledem z jedné strany na druhou. „Kde je Tommy?"

„Snad nebyl pod–" nadhodil mudrc svoji teorii, ale byl přerušen.

„Co?!" zvýšila jsem tón. Ne. Ne. Ne!

„Ale to je blbost, byl přece v tu dobu, kdy se jeskyně bortila, u nás."

„Počkej, chceš tím naznačit, že je tady možnost, že..." Nedovolila jsem si to říct. Nemohla jsem.

„Klid!" přidal se k nám Ben. „Než jste se vzpamatovali, viděl jsem ho. Byl tady. Celý a živý. Jenom netuším, kam se mezitím, co jsme mluvili, vypařil."

Viditelně si každý z nás oddechl. Alespoň, že tak. „Ale kde potom je? Jak by mohl v tak malém prostoru zmizet?"

„To vážně netuším," odpověděl starší skokan, mudrc pokrčil rameny a Garred se rozhlédl kolem.

„Tommy!" zavolala jsem, bylo to totiž to první, co mě napadlo. Konečně bylo bezpečné zakřičet, tak proč toho nevyužít.

„Tady!"

Tommyho hlas se odrážel od každé strany jeskyně, nedalo se určit, kde se nachází jeho zdroj. S ostatními jsme se začali porozhlížet kolem, ale po mladším skokanovi jako by se slehla zem.

„Říkám tady!" zaslechla jsem jej znovu. Tentokrát to bylo zřetelnější, pochopila jsem, že musí být blízko.

„Hele, nedělej si z nás Šalamouny ty –"

„Klídek, ségra! To mě nevidíš? Vždyť stojím přímo před tebou."

„Asi jsem se zbláznila, ale mám pocit, že mluvím se zdí," zamumlala jsem s povzdechnutím. Dívala jsem se před sebe, ale to jediné, co mohly mé oči spatřit, byl pouhý konec jeskyně.