Sektor smrti ➵ Kniha 1. ✓

Kapitola 33. Osamělý lovec

Měla bych si začít psát seznam nejdivnějších věcí, které se nám zatím přihodily. Ten lovec stál jen pár metrů před námi, nic nedělal, jen na nás hleděl – což jsem poznala i přes tu masku – a stále ani nenamířil zbraň. Ze začátku mi i přišlo, že je stejně překvapený, že nás vidí jako my jeho.

Hlavně nezačít křičet a vyšilovat, prolétlo mi hlavou. „Přišel jsi nás zabít?" Blbá otázka, já vím, ale proč se neujistit. Faith se na mě udiveně podívala, ale zřejmě bylo i jí jasné, že bude lepší mluvit než mlčet.

Lovec zakroutil hlavou.

„A... proč jsi tady?" zeptala se nyní skokanka a lovce si podezřívavě prohlížela od hlavy až k patě. Obě nás už přešla panika, teď to bylo jen o tom, dozvědět se něco víc. Když nás tedy nepřišel zabít, nebo to alespoň tvrdí, tak co tady pohledává?

Lovec najednou udělal něco, co mi na chvíli dočista vyrazilo dech. Ukázal za sebe, přesně tím směrem, kde se nacházela naše skrýš. Jak by mohl...? On o nás ví? S Faith jsme se na sebe ve zmatku podívali, protože jestli ví o nás, ví, kde nás najít... Teprve teď se mě zmocnila ta pravá nejistota a obavy. Tohle nebylo dobré.

Lovec pak ale vytáhl z bundy malou krabičku a moment počkal, aby se ujistil, že má naši plnou pozornost. Vzápětí se sehnul, položil ji na zem a znovu ukázal za sebe. Poté pokynul hlavou směrem k nám a rozběhl se do nitra zasněženého lesa.

„Počkej!" vykřikla jsem, rozhodnutá běžet za ním, ale po pár metrech mi zmizel z očí. Dočista se vypařil. Jediný důkaz o jeho existenci byla ta krabička, kterou již stihl slabou vrstvou zasypat sníh.

„Zvláštní." Ani Faith nemohla uvěřit tomu, co se zrovna stalo.

Proč nám nic neudělal? On nás nezabil, jen tady nechal tu věc, ale proč? Všechno bylo den ode dne čím dál víc zamotanější. Osamělý lovec, co si rád hraje na Santu Clause? Kde to žijeme proboha?

Zbystřila jsem Faith, jak přechází blíž k tomu místu, kde předtím stál lovec, a bere si krabičku do ruky. Nejistě si ji prohlížela, bodejť by ne. I tak mi ale něco uvnitř říkalo, že to zrovna bomba nebude. Než jsem ale stihla něco namítnout, otevřela ji.

Se zvědavostí jsem došla až k ní. „K čemu to je? A vůbec, co to vlastně je?"

Faith totiž svírala v ruce malou lahvičku s bledě modrou tekutinou, nikdy jsem nic podobného neviděla. „Je tady ještě něco," uvědomila si a z krabičky vyndala malý kousek přeloženého papíru. „Snad to pomůže, hodně štěstí," přečetla nahlas jeho obsah.

„A čemu by tenhle 'lektvar' mohl pomoci? Jako jestli nás třeba teleportuje pryč ze sektorů, tak to by samosebou od věci nebylo..."

„Kate, já myslím, že vím," napadlo ji cosi při bedlivém prohlížení lahvičky, „ten lovec neukazoval do jeskyně jen tak."

„Ty myslíš, že je pro Ralfa?" podivila jsem se, ale nebylo to zase tak nemožné.

V sektorech nebylo nic nemožné.

„Ano, neukazoval na jeskyni, ale směrem, kde je on, můj bratr!" zajásala.

„V tom případě je ta modrá tekutina lék. Ale, proč by nám ho tvůrci posílali? Protože... jestli nám ho poslali tvůrci, bála bych se dotknout pouhé kapky."

„Podle mě o tom tvůrci neví, ten lovec nám třeba pomáhá sám, ačkoliv nechápu proč." Faith vše uložila nazpět do krabičky a tu si pečlivě uschovala.

„Ale tak, dávalo by to smysl... mají nařízeno nás okamžitě po nalezení zabít, což on neudělal."

„Přesně tak," přikývla, „tenhle pan P, jak se ke vzkazu podepsal, se o to ani nepokusil."