Sektor smrti ➵ Kniha 1. ✓

Kapitola 9. Sourozenecké pouto

Snídaně, nástup, dopolední práce, oběd, odpolední nástup, výjimečně i trénink. Začala jsem mít takový pocit, že se mi to běhání přece jenom bude hodit. Pak ve mně zničehonic trklo. Co když je to kvůli Rebornu? Plácla jsem se do čela. To nás tady opravdu celou tu dobu jenom připravovali a čekali na to, až se odhodláme utéct a započít novou fázi projektu?

Ani jsem se nenadála a byl tady večer. Po večeři jsem zamířila pro můj batoh a následně do skladu. Budova byla postavena v odlehlé části, tudíž jsem se tam lehce a díkybohu nepozorovaně dostala. Prolezla jsem oknem a začala se rozhlížet kolem dokola.

Mé kroky zamířily ke skříni napravo. Deky a prostěradla zde byly složené na přehledných kopičkách. Čtyři deky jsem si vzala do batohu a modlila se, aby se mi tam alespoň ještě pár věcí vešlo. Až si přikrývky rozdělíme, místo se určitě uvolní. Mikinu jsem si ale musela uvázat kolem pasu a jednu z knih bylo nutné obětovat.

Brzy jsem objevila i baterky. Vypadaly nepoužívaně, takže snad nějakou dobu vydrží. Bohužel se zde nacházely poslední dvě, zdálo se mi to málo, ale lepší než nic.

V jedné krabici na mě čekaly tužka a zápisník a v další jsem našla sirky a nějaké kuchyňské nádobí. Zvolila jsem jeden hrnec, v němž bychom si mohli případně převařit vodu nebo ohřát trvanlivé jídlo z konzerv, k mé smůle se ale do batohu nevešel, tudíž jsem jej musela vzít do ruky. Ráda bych bývala hledala dále, ale vyrušily mě kroky. Ozvaly se hlasy, někdo se blížil.

„Do háje," zaklekla jsem tiše. Proč musím mít vždycky takové štěstí? Nezbývalo mi nic jiného, než co nejrychleji prolézt oknem a dostat se pryč. Docela jsem se ale podivila nad tím, že jsem se v okně s tím přecpaným batohem nezasekla.

...

Nástěnka mne informovala, že se dnešní program na večer ruší a máme volno. Zásoby jsme měli dávno schované za garážemi, a tak stačilo jen čekat. Podle Bena bychom se měli sejít nejlépe kolem půl desáté večer.

Zprvu jsem si myslela, že Walter nepojede tak pozdě. Pak mi ale došlo, že jsem vlastně ještě nikdy neviděla otevřenou bránu a odjíždět nebo přijíždět auta. Tudíž nikdo z nás – kromě Bena – netušil, jak to za zdmi vlastně vypadá. Ano, přes stěny se daly zahlédnout nejvyšší špičky stromů, ale nic víc.

Nepamatovala jsem si ani cestu do tábora. Bylo to, jako bych žila s rodiči v poválečné době, a pak už jsem pouze věděla o životě zde. Během transportu na zdejší místo nás zřejmě uspali, jinak jsem si to vysvětlit nedokázala.

Ještě mi zbývala vyřešit poslední věc: musela jsem dojít za Tommym. Důležité dnes bylo hlavně shánět zásoby, a když už se na setkání s bratrem našel čas, nešlo to, protože nebyl jako obvykle k nalezení. Naštěstí jsem ale tušila, kam zrovna při volných večerech chodívá.

...

Namáhavě jsem šplhala po vratkých bednách na střechu nejvzdálenější ubytovny. Přes ostatní budovy na ni nebylo vidět a z její střechy byl naopak vcelku dobrý výhled na okolní prostranství.

„Nádhera, opravdu nádhera," zafuněla jsem poté, co se mé tělo převalilo na záda. O pár metrů dál seděl o rok mladší chlapec. Jeho o něco tmavší vlasy, než má Ben, měl jako obvykle rozcuchané a svýma modrýma očima shlížel na mé bezbranné a chabé tělo. Cukaly mu koutky, jak se mi snažil nesmát.

„Kate," začal, „co tady děláš? Ještě si ublížíš!" Tentokrát se úsměvu neubránil.

„Taky tě ráda vidím, Tommy." Pomalu jsem se zvedla a zamířila k němu. „Nemůžeš ten tvůj autistický kroužek provozovat někde blíže k zemskému povrchu?" Posadila jsem se vedle něho a všimla si, že se stále uculuje. „Hej!"

„Jo, promiň, už se ti nebudu smát, slibuji. Máš mé slovo." Zvedl ruku a zkusil zadržet smích – moc mu to nešlo.

„Tak děkuju." Drkla jsem do něj loktem a podívala se přímo rovně. Slunce zapadalo, a to znamenalo blížící se útěk. Přejel mi mráz po zádech při myšlence, že budu zítra ráno na mušce lovců.

„Ségra, děje se něco?" vyrušil mě z přemýšlení. Raději bych si jen užívala klidnou chvilku, kdy spolu sedíme, jako tomu bylo už několikrát, na střeše ubytovny. Ale musela jsem s pravdou ven, bylo načase se zeptat.

„Ano, něco se děje." Sklopila jsem pohled a rozmyslela si, v jakém pořadí mu vše vysvětlím. „Tenhle systém je špatný," začala jsem potichu.

„To přece vím. Viděla jsi, co provedli tomu chudákovi tehdy večer? Bylo to hrozné, ale i přesto všichni jásali."

„On... jmenuje se Ben. A já chci společně s ním, jeho kámošem a tebou utéct."

„Cože?!" vytřeštil oči můj mladší brácha a vzápětí začalo mé vysvětlování všeho, co jsem se sama za poslední dny dozvěděla.

Brzy věděl vše od mé pomoci Benovi, až po náš plán a projekt Reborn. Taktéž jsem mu pověděla o rodičích – což vzal vcelku dobře, prý to tak nějak tušil, ale i přesto mi bylo jasné, že ho to bude nějakou dobu trápit. Dodala jsem, že se o útěk alespoň musíme pokusit. Venku budeme mít naději, kdežto tady by nám zbývalo pouhých pár let života.

Tommy v klidu naslouchal a vypadalo to, že si všechno dobře promýšlí. „Takže po nás půjdou lovci, a pokud nás dostanou zpět, bude nás čekat trest, abychom to už víckrát nezkusili?"

„Přesně tak," přitakala jsem.

„Sektory vymýšleli nějací šílenci, kteří je upravili tak, aby byly nebezpečné a plné pastí. Kolik že jich je?" ptal se dál.

„Třináct."

„A východ je v jakém?"

„To nevíme."

„Takže, když to shrnu, buďto nás zabijí pasti, svět za stěnami tábora, anebo nás dostanou lovci. Nejsme si tedy jisti co, nebo kdo. Víme ale, že šance dostat se odsud je na stupnici od jedné do deseti hluboko v mínusu."

„A to znamená?" Podívala jsem se na něj, ale už jenom podle jeho výrazu mi bylo jasné, jaká bude odpověď.

„To znamená, že půjdu. Takovéhle dobrodružství si přece nemohu nechat ujít."